Člověk tomu jen strašně těžko věří, ale devět měsíců je téměř pryč a my si začínáme uvědomovat, že za chvíli nás čeká nástup do letadla a přesun do skutečného života. Ano, tady to pro mě totiž není skutečný život, tady je to pro mě pohádka s postavičkami dobra a zla a s (alespoň doufám) šťastným koncem.

V hlavě se mi honí tisíce myšlenek a při pomyšlení na návrat domů mi puká srdce. Samozřejmě to neznamená, že bych se netěšila domů, právě naopak. Strašně moc se těším, až zas spočinu ve Vítkově (a maminčině, tatínkově, Jeníčkově, Janinčině,... ;-)) objetí, budu naslouchat rachotění a povyku z naší malé kuchyně, setkám se se všemi přáteli, projedu se na kole, vyběhnu s naší černou Sofinkou a nadechnu se chladného lesního vzduchu. Když si ale představím, že už možná nikdy neuvidím ty rozkošné tvářičky, že se u nás děti nebudou přetahovat o moji pozornost a že už si nepůjdu jen tak zaběhat s „mýma klukama“, cítím se, jak kdyby mě někdo zevnitř sžíral. Kdysi se mě někdo zeptal, jestli si myslím, že je možné milovat dva lidi zároveň. Nechápala jsem, jak se mě na to vůbec může ptát. Moje odpověď zůstává stejná: „NE“, přesto se její význam změnil. Tady jsem objevila jak obrovskou kapacitu má moje srdce a že pro mě není možné milovat JEN dva lidi zároveň. Než jsem odjela, bylo v mém srdci místo na moji rodinu, přítele a kamarády. Teď v něm další místo zaplnilo zhruba tři sta dětí a vím, že se do něj vejdou další stovky a tisíce.

Než jsem odjížděla, vyslechla jsem si od jedné známé, že není těžké se do Afriky zamilovat, ale je nemožné se odmilovat. Přestože je tu spoustu věcí a charakterových vlastností lidí, které mi pijí krev a ubíjejí mě, jako je neustálé čekání na někoho, nebo na něco, nespohlivost lidí, nedodržování slibů, taburizace témat o kterých by se zejména v Africe mělo mluvit, povrchnost vztahů, či přetvářka, zamilovala jsem si to tu. Často tu zuřím nad věcmi, které nikdo z místních nechápe. Proč jen tu nic nefunguje…Pak ale stačí zajít do školy, nebo na ubytovnu dětí a já si uvědomím, proč tu jsem.

Afrika prý mění lidi. Změnila mě? Těžko říct, to nechám na vás. Vím, že jsem se tu hodně věcí naučila a odhalila na sobě některé vlastnosti, o kterých jsem vůbec netušila, že mám. Naučila jsem se nebát se překážek a čelit přímých konfliktů. Začala jsem lidem více říkat do očí, co si myslím a zjistila jsem, že jeden člověk sice nezmění svět, ale může změnit spoustu životů. Naučila jsem se, že náznaky a naříkání nic nevyřeší a zejména jsem se naučila bojovat za to, čemu věřím. 

Denda

Od začátku svého pobytu jsem se snažila s dětmi běhat. Protože sama nejsem zdatný běžec a už vůbec ne trenér, vyhledávala jsem si manuály a ptala se všech známých atletů, jak děti správně naučit techniku běhu a postavit tréning tak, aby je bavil a od běhání neodradil. Nakonec jsem ale zjistila, že místní děti jsou šťastny za úplně cokoliv a já si tak jen našla skvělý okruh, kam jsem pravidelně v půl sedmé ráno děti brala. 

Dvě skupiny běžců pravidelně běhaly ke skále, kde měly povinné protažení (při kterém žadonili o kliky), malé kolečko pod horami a zpět ke škole. Celý okruh nám zabral něco přes hodinu. Já jsem si tato naše ranní setkání opravdu užívala, protože mě nabíjely pozitivní energií a proto jsem jen velmi těžce nesla, když se dětem od ledna změnil rozvrh a vyučování začínalo už v sedm – ne, opravdu jsem nebyla schopna vstávat v pět a běhat po tmě.  

Přesto jsem se nevzdávala a snažila se vymyslet alternativní plán. Ten se mi podařilo uskutečnit až jeden z posledních víkendů v Africe - Dongobesh Running Race. Tento závod padl na neděli 13. března. Po úvodních několika kolečkách se na start závodu vydalo zhruba 30 závodníků. Cestou na start jsme však také nezaháleli a natáčeli video, které můžete shlédnout zde.

Okolo čtvrté odpoledne se na start vydali nejprve kluci, kteří běželi dvě kolečka dlouhá zhruba 5 km a po nich holky běžící jen jedno kolo. Jak se dalo předpokládat, mezi kluky zvítězil můj oblíbený Amoni. 

Jelikož se k nám přidalo hodně dětí i ze Secondary School, skončila Vero až na druhém místě a Mary na třetím. 

Vítěze jsme náležité odměnili, ale nezapomněli jsme ani na zbytek závodníků, který jsme odměnili přívěšky na krk nebo náušnicemi. Každý z nich pak samozřejmě dostal také diplom a nějakou tu sladkou odměnu za statečnost. Závod to byl povedený a myslím, že jsme si ho všichni doopravdy užili. 

Denda

Video ze závodu tady.

Jak už psal Michal, poslední dny moc nestíháme psát a tak se ve svých vzpomínkách musíme vracet dva měsíce zpět. Pořád se tu něco děje. Poté, co odjel Vítek, nám ihned přijela další návštěva – Marek se Zuzkou. Já z těch všech návštěv byla tak vyčerpaná, až jsem podlehla zákeřné chřipce, kterou jsem posléze postupně na všechny „plivla“. Během Zuzčiny a Markovi návštěvy jsem se tak mnohokrát do školy nedostala. Jen na pár hodin ICT, při kterých jsem zjistila, že mnou zprovozněnou ICT učebnu s pěti počítači opět někdo odzprovoznil, a že kabely, které jsme pro školu nakoupili, zdobí nejspíše něčí krk jakožto náhrdelník. Stálo mě to hodně úsilí a nervů, než se mi podařilo dát opět do chodu alespoň čtyři z nich. Ve volné chvíli jsme vzali Marka se Zuzkou na parádní procházku na nedaleké skály a s Michalem se vydali do Maretadu natočit slibované video o Yedidia Secondary School pro projekt Deti Afriky (odkaz na video zde).

Marka se Zuzkou jsme pak vyprovodili do Arushe a absolvovali s nimi návštěvu sirotčince jménem Sunshine, ze kterého se snaží Lili adoptovat malou holčičku Angel.

Výlet na safari byl samozřejmostí a proto jsme se vydali do kráteru Ngorongoro. Zuzka byla trochu zklamaná výběrem tohoto parku, jelikož si nejvíce přála vidět žirafy, které se tu prý nevyskytují. Jak však sama řekla – Bůh vyslyšel její modlitby a my tak ještě před vjezdem do kráteru potkali hned vedle cesty několikametrového žirafáka s krkem až do nebe.

Při vjezdu do kráteru se nám stala nemilá věc – auto přestalo jet. Zablokovali jsme tak jednu z hlavních příjezdových cest. Asi proto se nám všichni další řidiči snažili tak vehementně výpomoci. Po několika neúspěšných pokusech nás však dostrkali na okraj cesty a nechali na holičkách. Nevím, jak dlouho oprava auta trvala, ale zdálo se mi to nekonečné. To bylo slávy, když se najednou kola pohnula a my mohli pokračovat v cestě. v kráteru bylo mnoho zvířat – zejména zeber a buvolů. v dálce se kvůli nám prošel nosorožec a zahlédli jsme i několik slonů. v jezírku se cachtalo asi 10, možná 15 hrochů. Po lvech však ani vidu, ani slechu. Až těsně před výjezdem z kráteru jsme v dálce zahlédli 3 hnědé fleky – znázorňující lví slečny a kousek dál jeden tmavší, kterým byl lví samec. Než jsme odjeli, rozloučili jsme se ještě v opičím království a pomalu začali stoupat ven z kráteru.

Po odjezdu Marka se Zuzkou jsme se ještě na pár dní zdrželi v Arushi. Ani ne tak proto, že se nám nechtělo domů, ale hlavně proto, že Deniska dostala opět střevní potíže a nesnesitelnou bolest hlavy a nebyla schopná cestovat. Když se mi udělalo lépe, strávili jsme dopoledne s dětmi ze Sunshine, kteří k nám přijeli na návštěvu a na piknik.

 Navečer jsme nakoupili nějaké ovoce a navštívili pár Liliiných přátel z Austrálie, Německa, Ameriky a dalších zemí – zkrátka multikulturní večer a při výborných domácích hamburgerech jsme hráli super hry, jejichž názvy si bohužel nepamatuji. Pak už nastal čas odjet zpět do Dongobeshe a plně se zařadit do provozu naší školy, o tom ale někdy příště.

Na cestu se s námi vydala tentokrát i Lily, které se po Dongobeshi zastesklo a hlavně nás chtěla seznámit s dalšími wazungu z Dongobeshe. Ano, nejsme tu jediní tři běloši, jak jsme si dlouhou dobu mysleli, ale je nás tu celkem pět. Mimo nás tu totiž už přes padesát let žije misionářský pár pocházející z ostrůvku ležícím na pomezí Finska s Norskem. Goti i Ula jsou sedmdesátníci, kteří svým elánem vypadají na dvacet. Před šedesáti lety k oběma promluvil Bůh a oni dostali pocit, že musí jet do Afriky pomáhat. Přesto, že spolu tenkrát chodili, ani jednoho z nich nenapadlo, že by mohli jet spolu. Rozešli se a každý šel před svou cestou pohovořit s pastorem. Vlastně on je dal zpátky dohromady, když nechápavě položil otázku „Proč nejedete spolu?“.

Goti s Ulou prvních deset let objížděli jednotlivé vesnice v Tanzanii, kde vedli kázání a snažili se učit místní lidi křesťanským návykům. Když už je kočování unavovalo, usadili se v Dongobeshi a založili školu – tedy jednu přímo v naší vesnici a dalších asi 5 po okolí. Jedná se o velice kvalitní střední školy, jejichž žáci jsou podporováni často přímo ze zdrojů Gotiho a Uly. Oni sami tak pomohli stovkám dětí k nástupu na univerzitu. Sami po svých studentech vyžadují vynikající výsledky, díky čemuž se většina studentů stane lékaři, či zdravotními sestrami.

Goti s Ulou nás tak několikrát pohostili u sebe doma, ať už nás pozvali na oběd, na večeři, či jen na výborné norské sušenky s lahodnou kávou, která nám tu tak chybí. Jeden den nás vzali na piknik na kopec, který Goti dostal od místních usedlíků darem. Je to kopec poněkud dál od Dongobeshe s nádhernými výhledy do okolí.

Čas tu ale běží neuvěřitelně rychle a týden v přítomnosti Lili, Gotiho a Uly rázem uplynul a nám nezbylo, než zamávat vzdalujícímu se Gotiho autu unášejícího naší kamarádku zpět do velkoměsta Arushe.

Více fotek z kráteru Ngorongoro naleznete zde.

Pokud by Vás zajímalo z Maretadu, můžete ho shlédnout tady a pár fotek zde.

Denda

Tentokrát se pustím do článku trošku osobnějšího, jelikož se netýká chodu školy, učitelů, dětí ani života nás, jakožto dobrovolníků, ale týká se pouze mě a mojí dlouho očekávané návštěvy. Po odjezdu z Tarakei mě čekala úmorná cesta do Dar Es Salaamu. Sice nebyla o moc delší, než cesta do Mwanzy (tedy nějakých 13 hodin), ale přibyly na ni určité komplikace spojené s nesnesitelným horkem (teploměr ve stojícím autobuse ukazoval okolo 40 stupňů) a mými žaludečními problémy. Nebýt vidiny setkání s mým milovaným, z autobusu bych snad vystoupila a vrátila se do příjemně chladného Dongobeshe.

Konečně jsem se dostala na nádraží a mohla opustit přehřátý autobus – venku však nebylo o nic líp a já tak pocítila pravé africké vedro. Asi po dvou hodinách se ke mně konečně skrz dopravní zácpu dostal manžel sestry jednoho z našich bývalých učitelů a zavezl mě do jejich klimatizovaného domu. Společně jsme povečeřeli, trochu se vyspali a kolem třetí ráno se vydali na letiště vyzvednout Vítka. Zhruba v půl páté jsem se konečně dočkala a po půl roce opět pocítila vroucí obětí.

Náš plán byl předem daný. Z Daru jsme se lodí přesunuli na Zanzibar. Naše první ubytování v Nungwi bylo parádní. Sice trochu dál od moře, ale zato s možností zapůjčení jízdních kol zdarma. 

Den před Silvestrem jsme se v Kendwě potkali s Ondrou a Filipem (ano, takový menší třídní sraz na Zanziku) a Filipovou rodinou a skoro-rodinou, se kterými jsme oslavili Silvestr a Nový rok. Můj žaludek stále trochu rezignoval a já tak nebyla schopná účasti na bujarých oslavách – novoroční koupačku v oceánu jsem ale zvládla. Z Nungwi jsme se přesunuli do destinace Jambiani. Tato malebná vesnička mě očarovala na první pohled – na rozdíl od Kendwy zde nebyli téměř žádní turisté, ale spoustu dětí běhajících po pláži, hrajících fotbal, či prodávajících čerstvé ovoce. 

Každé pro má však i své proti a právě protože tahle vesnice není turisty tak hojně navštěvovaná, nebylo ani vybavení hostelu zcela ideální – chyběla zde klimatizace a malý větrák poháněný elektřinou o síle 12 voltů přestal pracovat při výpadku elektřiny. Navíc zde nebyla možnost dobití foťáku, ani telefonu, a proto jsme se po první noci rozhodli rychle najít náhradní ubytování. Jako by se všichni rozhodli strávit první dny roku 2016 na Zanzibaru. Jen velmi těžko jsme hledali hostel, za který bychom zaplatili méně než 50 USD na noc. Přesto jsme měli štěstí a alespoň na jedno přespání našli místo ve vesnici Paje nedaleko Jambiani. Náhle jsme se ocitli v ráji. Neuvěřitelně milý a ochotný personál nám nabídl pokoj v prvním patře dřevěné chatičky v areálu připomínajícím hippiesáckou osadu disponující bazénem. Ani se nám nechtělo jít k moři. Naneštěstí onemocněl pro změnu Vítek a nemohl si tak užít luxusní areál.

Druhý den ráno jsme odnesli zabalené krosny na recepci hotelu a vyrazili na průzkum s vypůjčeným skútrem. Chtěli jsme se podívat do Jozam National Parku, avšak kvůli špatnému značení jsme odbočili o křižovatku dříve a minuli tak hlavní bránu do parku. Sami jsme si udělali malou zastávku a snažili se potkat alespoň pár opic, ale všechny byli nejspíš nalezlé u hlavního vstupu. Jelikož už se připozdívalo, vrátili jsme se do našeho hotelu a po domluvě s pracovníky jsme si nechali krosny uschované na recepci a šli spát na místní pláž. Nebe bylo krásně jasné a pofukoval příjemný větřík. Vítek rychle usnul a já si tak musela romantiku spaní pod širákem užívat sama. Jelikož byla pláž v blízkosti hotelů, bylo pro nás zajištěno hlídání od vojáků po celou noc. Okolo půlnoci se začal zvedat vítr a Vítek se po paralenu budil pod dvěma propocenýma spacákama zimou. Vydala jsem se hledat lepší úkryt a našla z křoví vytvořené závětří – ideální na spaní. Chlapík s kalašnikovem nás nejprve pozoroval a poté nám dovolil jeho zázemí využít. Ráno bylo Víťovi trochu líp, ale na park to moc neviděl. Na sedačce v hotelu, kde jsme měli schované věci, ho nechali se vyspat, zatímco já se rochňala v bazénu. Pak jsme se přes Stone Town vydali zpět na pevninu.

V Daru jsme se setkali s Vítkovým kamarádem, kterého poznal na Erasmu ve Finsku, samozřejmě z kmene Chagga. William nás vzal na večeři a zařídil spaní v hotelu nedaleko autobusového nádraží. Jelikož se Vítkovi udělalo dobře, vyrazili jsme do Kateshe s plánem pokořit Mt. Hannang, tedy třetí nejvyšší horu Tanzanie.

Do Kateshe jsme dorazili už za tmy a tak bez večeře padli do postele, abychom mohli ráno vyrazit. Stejně jsme ale místo v šest vyráželi až okolo desáté a banální instrukce jak se dostat k hoře, které jsme dostali od Judith, nebyly až tak jednoznačné. Nikdo netušil, kde se nachází „old catholic church“…Až náhle se k nám přidal jeden kluk, který nám chtěl ukázat, kudy se jde – jen nás dovede na cestu, odkud trefíme. Oukej. Minuli jsme jednu křižovatku, přešli přes louku, polní cestou na druhou křižovatku a obloukem okolo vesnice. Pak jsme lesníma pěsinkama pokračovali a pomalu nabírali výšku, až jsme spočinuli na velkých kamenech, odkud už se nedalo zabloudit. 

Cesta ke kamenům nám zabrala asi 4 hodiny a náš průvodce se ochotně nabízel, že s námi může pokračovat až na vrchol, nebo na nás počkat, abychom nezabloudili cestou zpět. S díky jsme jeho velkorysou nabídku odmítli a sami se vydali vzhůru. Cesta byla velmi strmá a o dost delší, než se zpočátku zdálo. Vylezli jsme na hřeben a po něm šli další dvě hodiny k nejvyššímu vrcholku. Mt. Hannang pokořena a my se vyčerpaní a bez vody snažili rychle dostat dolů, než přijde tma. Naprosto vyřízení s bolavýma nohama a vyschlými ústy jsme dorazili do hostelu, dali rychlou večeři a nastavili budíka na další den.

Konečně doma, v Dongobeshi. Uvítání od dětí sice neproběhlo úplně podle mých představ, ale jak jsem později zjistila, styděli se nás vítat před učiteli, ještě že si to pak vyžehlili při naší návštěvě na hostelu. V Dongobeshi jsme strávili asi čtyři dny, během nichž si Vítek okusil prohlídku v místní nemocnici. Naštěstí mu po dvou dalších dnech horečky ustoupili a zvládl alespoň jednu menší procházku po okolí a výlet do Yaeda Chini. Kvůli počasí jsem se oprávněně bála, že někde po cestě zapadneme a ke křovákům, pro které jsme vezli pytel kukuřice, vůbec nedorazíme. Naštěstí jsme cestu zvládli a dorazili ke slaměným chýším. Muži byli zrovna na lovu a ženy nás ochotně pustili na prohlídku jejich skromného příbytku. Po marných pokusech o hod oštěpem na cíl jsme usoudili, že z nás lovci nebudou a vydali jsme se zpět. 

To už jsme ale nezvládli tak hladce a po cestě skutečně zapadli. Asi hodinu jsme se snažili neúspěšné vyprostit auto, až to nakonec povolilo a my se dostali z řečiště zpět na cestu. Cestou domů jsme ještě vylezli na baobab a pak už frčeli zpět do naší vesnice.Zbývalo nám posledních 5 společných dní a my se proto museli vydat na závěrečný úsek naší cesty po Tanzanii.

Přes Arushu jsme přejeli do Marangy, která je známá mnohými vodopády na říčkách tekoucích přímo z hory Kilimanjaro. Jakmile jsme vystoupili z malého autobusu daladala, slétli se na nás místní průvodci jak mouchy na lep. Nepomohlo ani jasné vysvětlení, že chceme být sami. Jeden se nás stále držel a snažil se nám ukázat cestu. Vyrazili jsme podle směrovek po silnici vzhůru a i přes protesty „našeho průvodce“ zabočili k vodopádu slibující swimming pool. „Sedm dolarů za každého“, zněla první suma, o kterou nás požádal „recepční“ daného vodopádu. To ani náhodou. Chvíli jsme se dohadovali o ceně a nakonec i s trochou pomoci našeho průvodce ukecali cenu na jednoho na jeden a půl dolaru – to už bylo snesitelné. Kdybychom vodopád viděli dříve, než jsme zaplatili, byli bychom ochotni dát i víc. Nikde nikdo, jen krásná laguna pod vodopádem a možnost skákání z útesů, kterou zejména Vítek uvítal. Náš průvodce brzy zjistil, že se asi už nikam moc nepohneme a tak nás bez rozloučení opustil. My si vybalili svých pět švestek a užívali si slunečného dne. Postupně se k nám připojilo ještě několik místních kluků přicházivších si vyprat své oblečení a při čekání na jeho uschnutí si s námi zaskákat. Ani se nám nechtělo odcházet, ale měli jsme v plánu navštívit ještě další vodopád a podzemní jeskyně.

Vyrazili jsme po proudu řeky a doufali, že dojdeme k vodopádu. Poté jsme zvolili cestu, která nás směrovala k „big waterfall“ a opět narazili na „výběrčí daní“ a stejně vysokou cenu. Tentokrát jsme však odmítli platit, vrátili se do koryta řeky a po kamenech skákali k vodopádu. Bohužel nás zahlédl asi jeden z vodopádových hlídačů a s křikem nás začal vyhánět. No co, náš vodopád jsme už našli a řádně si ho užili. Po cestě zpět jsme ještě navštívili jeskyně, ve kterých se údajně schovávali obyvatelé kmene Chagga při bojích s Barbary a vyrazili s krosnami na zádech na návštěvu k Lili.

Další den jsme se hned po ránu vydali k „Maji moto“ (hot springs, tedy horké prameny) na půli cestě do Moshi. Cestu jsme si zpestřili najmutím bajaji, neboli trojkolky, která nás dovezla až k průzračným lagunám ke koupání. Tak čistou a nezkalenou vodu jsem snad ještě nikdy neviděla. 

Nemohla jsem se nabažit podvodních pohledů, ani rybiček okusujících špínu na mých nohách. Z původně plánované hodinové pauzy jsme na místě zůstali asi tři hodiny. Taková nádhera. Po cestě zpět jsme se zastavili v tradiční masajské vesničce, kde jsme rozdali zbytky žvýkaček a bonbónů.

Předposlední den jsme měli v plánu návštěvu národního parku Tarangire. Bohužel se nám nepodařilo sehnat více lidí do auta, a tak jsme si jeli jak milionáři jen ve dvou v autě pro osm lidí. Pokud chcete vidět slona, vydejte se do Tarangire. A neviděli jsme jen jednoho, ale desítky, stovky, možná i tisíce slonů všude okolo nás. Lvi jsme bohužel zastihli jen v dálce, ale ty slony jsme měli téměř na dosah. Bylo úžasné pozorovat několika tunové kolosy, pochodující kolem nás, slůňata rochňající se ve vodě, nebo celou sloní rodinku pospolu. 

Park jsme opouštěli až v pozdním odpoledni plní zážitků. Poslední den jsme se setkali se zbytkem naší „party“, tedy s Lili, Michalem, Ankou a nově příchozí Zuzkou a Markem. Udělali jsme pár posledních nákupů na masaj marketu, vylezli na věž hotelu a společně pak kouřili vodní dýmku v místním podniku. Večer jsme zakončili na jedné „wazungu party“ odkud jsme odcházeli kolem druhé ranní s tím, že v šest musí Víťa vstát na autobus. Našemu dojemnému loučení se všichni místní smáli – přeci jen to není ani v Arushi zvykem, dát někomu na veřejnosti pusu, nebo se objímat s někým opačného pohlaví. Ale musí se přeci naučit i trochu té naší kultury. Tak mi Vítek odjel a já zůstala zas na další dva a půl měsíce sama a opuštěná. Ještě, že tu mám tu Anku s Michalem a našich asi 400 nejúžasnějších dětiček. 

Denda

Pokud byste si chtéli prohlédnout všechny fotky z naší super dovči, můžete se podívat přímo zde.

Došiel čas aj na to napísať vám niečo o Maretadu a strednej škole Yedidia. Niekedy mám pocit, že aj jednotlivé miesta a jednotlivé udalosti sú každé jedno na samostatnú knihu. Maretadu je určite jedno z nich.

Do Maretadu sme začali chodiť od začiatku všetci asi raz za mesiac a bola to vždy tak trochu návšteva. Chodili sme Matinovým autom, čo bolo veľmi príjemné a dalo nám to viacej času byť v škole ako keby sme cestovali autobusom, ale ne druhej strane to bolo obmedzujúce preto, lebo Martinovo auto nebolo k dispozícii každý týždeň, ktorý sme potrebovali.

Dievčatá sa už zo začiatku v Maretadu trochu nudili a trochu necítili dobre, pretože sme nevedeli nikdy dopredu čo sa bude v škole na hodinách preberať a bez prípravy sa v strednej škole dá len sedieť a byť divákom.

Keďže ostatných aktivít nebolo tak veľa, snažili sme sa zmeniť náš návštevný režim. Výsledok bol, že som začal chodiť od Novembra do Maretadu ja sám každý týždeň na jeden deň a dievčatá občasne podľa potreby. Pre mňa to otvorilo úplne nový pohľad na Maretadu a úplne iné možnosti zapojiť sa do práce v škole. To ale znamená, že je pre mňa výhodnejšie používať autobus.

Autobusy sú samostatný príbeh v Tanzánii všeobecne, ale na lokálnych linkách ešte viac. Tak napríklad v povinnej výbave autobusu nieje lekárnička (aspoň som tam žiadnu nikdy nevidel), ale nesmie chýbať motyka rýľ veľký kus dreva na podloženie kolesa (alebo africká ručná brzda) a zvedák na dvadsať ton alebo viac. V období dažďov sa viackrát stalo, že autobus sa kĺzal s hlinenej hlavnej cesty do priekopy a vyvrátil by sa ak by vodič nezastal a situácia sa neriešila. Takže sme museli všetci vystúpiť a vodič s dvoma pomocníkmi sa dali do práce. Asi vyše pol hodinu podkopávali obe zadné kolesá, jedno aby bolo nižšie a druhé to ktoré bolo polozkĺznuté v priekope, aby ho mohli podložiť kameňmi. Počas toho času na úseku asi troch metrov postupne vyložili na ceste koberček z kameňov a zvyškov pálených tehál nájdených v okolí cestičku pre koleso späť do normálnych “koľají” na ceste. A to nevravím vôbec o tom, že ručičky rýchlomeru a otáčkomeru sa hýbu len preto že sa trasie celý autobus. Ale autobus ide a dokonca dopredu, takže sa to ďalej nerieši .

Maretadu je oblasť vzdialená asi tak 20 kilometrov od Dongobesha. Má dve väčšie dediny (aspoň tie ktoré registrujem pri ceste autobusom) a to Maretadu Juu, teda horné Maretadu a Maretadu Chini, čo je dolné Maretadu. Škola Yedidia je umiestnená asi kilometer od Maretadu Chini, preto ju poznám o trochu viac.

Maretadu Chini je malá dedinka ktorá má v strede asi 30 plne murovaných domov. Ostaté sú domy z nepálených tehál s hlinenou omietkou alebo klasické domy kmeňa Iraqw celé z dreva a hliny. Tie sú rozsypané po širokom okolí nikdy nie na husto ale každý u jedného alebo dvoch polí s kukuricou a fazuľou. Človek musí ísť po chodníkoch a neudržiavaných cestách z centra vyše hodiny aby vyšiel z oblasti ojedinelých domov a všadeprítomných kukuričných polí a to skoro ktorýmkoľvek smerom.

Okrem jedného menšieho kopca je Okolie Maretadu takmer úplne ploché v nadmorskej výške okolo 2000 metrov. Je vhodné pre poľnohospodárstvo, aj keď len plodín ktoré nepotrebujú veľa vody. Tak napríklad Banány, Ananásy alebo tekvice tam proste nie sú.

Takmer všetci ľudia v Maretadu a okolí sú poľnohospodári a dedina je veľmi chudobná. Ani to čo sa dá nájsť v Donhobeshi v Maretadu často nieje. Napríklad hranolky ktoré sa robia v Dongobeshi často v rôznych lokálnych reštauráciách v Maretadu sú raj na jednom mieste ale len ak si ich človek objedná dopredu. Takže zostáva ryža a fazuľa a samozrejme ugali prípadne varené hovädzie alebo kuracie mäso.

Najbližšia elektrická sieť k Maredadu je v Dongobeshi. V Maredadu nieje žiadna káblová elektrina. Napriek tomu je Maretadu rozsvietené a to možno častejšie ako Dongobeshi, pretože väčšina domov v centre má solárnu elektrinu.  Navyše káblová elektrina v Dongobeshi vypadáva aspoň raz za dva týždne (to sa podstatne zlepšilo po voľbe nového prezidenta; v Tanzánii je efekt novej vlády cítiť aj veľmi konkrétne aj v odľahlejších častiach krajiny :) ), ale solárne články nabijú baterku dosť aspoň na osvetlenie aj v oblačný deň. No mimo centra je večer už všetko až na občasnú baterku v úplnej tme. Kvalita elektriny je ale iná vec. Transformátory elektriny z jednosmerného prúdu baterky na striedavý prúd využívaný vätšinou elektroniky  sú rôzne a batérie tiež, takže napríklad Denisin notebook sa odmietol nabíjať z prúdu ktorý je v škole.

Škola Yedidia je asi kilometer od centra Maretadu Chini hneď vedľa hlavnej cesty, takže autobus vás môže vziať až priamo ku škole.

Škola má teraz tri samostatné budovy, ktoré dohromady obsahujú tri triedy, Zborovňu pre učiteľov, riaditeľňu a šesť izieb pre učiteľov a návštevy. Ak Pán požehná do konca ďalšieho roku pribudnú jedno laboratórium pre praktickú výučbu a jedna nova trieda.

Ale čo je najdôležitejšie sú vždy ľudia! Keď som prišiel do školy Yedida nevedel som, čo čakať a prišiel som ako návšteva. Teda bol som tak braný. Vedel som už vtedy a to sa nezmení, že nechcem byť návšteva, ale pomoc. Takže od začiatku to bolo zoznamovanie a budovanie priatelstiev, ktoré je tak dôležité. Až do novembra to bolo ešte o čosi ťažšie. Keď človek prichádza občasne je braný inak, ako keď má pravidelný program v škole. Ale aj napriek tomu som budoval priateľstvá s učiteľmi a hlavne riaditeľom Paulom.

Postupne som začal viac chápať aké je to dôležité, aj keď pomalšie ako by to bolo v Európe. A tiež musím uznať, že ja so svojou introvertnou povahou tiež vytváram priateľstvá pomalšie. Ale možno preto sme si s riaditeľom Paulom trochu bližšie.

Inak ak budete mať možnosť stretnúť sa s Paulom, spýtajte sa ho na jeho svedectvo o jeho živote. Je veľmi zaujímavé a silné, ale bude vám ho musieť povedať sám, pretože som sľúbil, že si ho nechám pre seba.

Keď som prvý a možno aj druhý tretí a štvrtý krát videl Paula bolo to hrozne formálne. U tanzáncov je kultúrou daný veľký rešpekt k autoritám a návštevám. Nevedel som ako ho čítať ani či nerobím niečo, čo je zlé. Popravde stále to poriadne neviem. Len viem, že ak to tak je, Paulo mi to takmer určite nepovie. Nie ak sa nespýtam. A nevnímam to ani ako niečo zlé. Proste charakterová vec.

Paulo je veľmi verný  a Bohu odovzdaný človek. Často pozýva evanjelistu, alebo niekoho z cirkvi na modlitby priamo v škole. Celý jeho život teraz sa zdá byť zakorenený v škole. Viem, že má rodičov a súrodencov, ale nevidel som ho dodnes nikoho navštíviť alebo vybavovať niečo čo sa netýka školy. Teda viem, že to občas robí, ale je to tak málo často. Je slobodný a aj keď rozmýšľa, že si nájde manželku, chce aby žila s ním v škole a pomáhala mu s chodom školy. Sám hovorí, že v škole chýba ženská ruka. Dokonca vymenil svoj pozemok na neurčitý čas za pozemok blízko školy, aby ho mohol odkúpiť a tak zaistiť škole dostatočný pozemok, aby sa mohla v budúcnosti stať oficiálnou registrovanou školou. Takže do času, keď bude môcť kúpiť pre podnájomníka nový pozemok nemôže používať ten svoj. Všetko jeho snaženie a sny sú v škole, pretože verí, že je veľmi dôležitá pre študentov a cez nich pre celú komunitu.

Škola je súkromná škola a zatiaľ nieje registrovaná oficiálne ako škola. Proces registrácie už začal, ale na jej registráciu musia byť ešte splnené ďalšie podmienky určené ministerstvom. Zatiaľ teda škola nemôže robiť oficiálne ukončovacie testy a na tie musia študenti do najbližšej strednej školy.

Všetko to súvisí z históriou školy, ktorá začala v jednej hlinenej budove asi dva krát päť metrov s niečo viac ako desať študentmi. Jeden z nich je teraz už učiteľom v Yedidia a ďalší na rôznych pozíciách v zdravotníctve polícií a inde.

Keď človek vidí zvyšky triedy, ktoré doteraz stoja na pozemku školy zastane mu na moment nie len dych ale možno aj srdce. Asi desať rokov práce a aj hodne veľa podpory zo Slovenska vybudovalo školu z pár ľudí ktorí sa chceli učiť niekde v hlinenej budove na školu pred registráciou s okolo sto štyridsiatimi študentami, ktorá má potenciál len rásť ďalej. A tomu by sa ešte dalo uveriť, ak neberieme v úvahu, že je v oblasti, kde väčšina ľudí nemá stredoškolské vzdelanie a mnoho z nich nevie ani čítať a písať, kde sa ľudia živia z pestovania kukurice a nemajú dosť ani na to aby poslali so svojim synom, či dcérou do školy nejakú kukuricu alebo fazuľu na prípravu stravy v škole. Že ju vybudoval človek, ktorý predtým než začal mal majetok za 150 korún a to svoje oblečenie v kultúre v ktorej je škola niečo, čo vybuduje vláda a kde to aby sa o to pokúsil niekto kto nieje v pozícii z vlastných síl pokladajú za pološialené.

Ale všetkému nieje koniec. Škola je rozbehnutá a mnohé veci sú už teraz vo veľmi dobrej forme, ale pre plnohodnotné fungovanie je stále potrebné vybudovať ďalšiu triedu a laboratórium a registrovať Yedidia ako štátom uznanú školu ktorá môže robiť testy a vydávať potvrdenia o získaní stredoškolského vzdelania. Stále je potreba veľa práce a veľa úsilia.

Príbehy učiteľov sú tiež mimo realitu v Európe. Neviem ako inak to nazvať. Pretože niektorí sú na polceste k práci v štátnych školách, kde je plat vyšší ako v súkromnej škole a sú v Yedidia preto aby získali po škole prax a škola pomáha im rovnako ako oni škole. Iní sú zasa v Yedidia dá sa povedať doma a sú tam hlavne preto, že veria v dôležitosť školy. A aj keď odídu na ďalšie štúdiá ich cieľ je podporiť riaditeľa, vrátiť sa do Yedidia a byť lepšími učiteľmi.

Niekedy mi skoro všetko v Maretadu príde tak trochu magické. Od zapálenosti ľudí pre školu a to ešte v čase, keď bola kukuričné pole s hlinenou budovou, cez hmyz, ktorému podobný som nevidel ani v žiadnom prírodopisnom filme, výhľad na majestát 3800 metrovej hory Hanang, farby mrakov pri západe slnka, počet hviezd, ktoré je vidieť počas bezmesačnej noci, po vytie hyjen, ktoré niekedy dáva v Maretadu dobrú noc.

A aj keď si neviem predstaviť žiť tu celý život, pretože som človek, ktorému by chýbal domov a ktorý by bol bez neho nešťastný, viem si predstaviť žiť a pomáhať tu dlhý čas. Už teraz viem, že sa chcem vrátiť do Maretadu a školy Yedidia ak Pán dá znova a viackrát rovnako ako do školy LEA v Dongobeshi.

Michal

Do oblasti Rombo, konkrétně vesničky Tarakea jsme se těšili dlouhou dobu, aniž jsme vůbec tušili, kde vlastně leží. Chtěli jsme jen navštívit našeho nejoblíbenějšího učitele Nesta z nejlepšího kmene jménem Chagga.

Kmen Chagga patří mezi jeden z nejrozvinutějších kmenů v Tanzanii a většina jeho členů dosahuje vysokého vzdělání. Jejich bohatství pochází zejména z příznivého podnebí podhůří majestátního Mt. Kilimajara a znalosti a aplikace úspěšných zemědělských postupů po dlouhá staletí. Chagga, na rozdíl od ostatních kmenů, které známe z Dongobeshe, neodsuzuje občasné popíjení alkoholu – zejména banánového piva s názvem „mbege“. Zkrátka když si s někým dobře rozumíme, v 99 % případech pochází z Chagga a proto jsme se plánovaného výletu nemohli dočkat.

Hned na druhý svátek vánoční jsme v pět ráno nasedli do autobusu v Dongobeshi, v Babati přesedli na autobus do Arushe, v Arushi do Moshi a v Moshi už chytili velké auto do Tarakei. Nebýt opilého řidiče z Moshi, který evidentně miloval rychlou jízdu a nebál se předjíždění v nepřehledných zatáčkách, ani jízdy v průtrži mračen bez stěračů, byla by dvanáctihodinová cesta naprosto obyčejná. v Tarakei na nás už čekal Nesto, díky němuž se nám podařilo odmítnout pozvání opilého řidiče na společný drink. Nasedli jsme na motorky a ještě za světla se ubytovali v malém hostelu, ve kterém jsme zaplatili v přepočtu 50 Kč za pokoj na noc, a ještě dostali večeři. Po krátkém seznámení s Nestovou rodinou jsme vyčerpáním téměř okamžitě usnuli.

Druhý den jsme vyrazili k Nestovi domů, kde nám jeho maminka nachystala snídani v podobě vařených vajíček a andazi (něco jako koblihy bez náplně). Téměř všechny domy, včetně toho Nestova, jsou krásné čisté dřevostavby mezi banánovými háji. Lidé zde pěstují banány na vaření, banány na smažení, banány na výrobu mbege, banány na polévku mtori i banány na přímou konzumaci.

Rozhodli jsme se trochu prozkoumat okolí a skrz banánové plantáže a jehličnaté lesy se alespoň trochu přiblížit africké královně schovávající se za mraky – hoře Kilimanjaro. Po cestě nám Nesto vyprávěl o tom, jak jedno léto působil jako nosič vybavení pro wazungu na tenhle kopec. Stačilo prý mít jen dobré boty a větrovku a pak vyčkávat až vás povolají. Že by se někdo zajímal o vaší fyzičku, zdravotní stav, nebo trval na vaší aklimatizaci? Ani náhodou, vždy ho zavolali, dali mu na záda 15 kg náklad a za úkol být v následujícím tábořišti co nejdříve, aby stihl postavit stan a uvařit večeři pro přicházející bělochy.

Hora se nám pořád schovávala v mracích, ale i tak jsme si užili pěknou procházku. Lesy nám v Dongobeshi chybí a tak jsme si mezi jehličnany připadali jak doma. Přes bramborová pole jsme se pak vydali podél řeky do „džungle“, kde jsme zahlédli krom bílých slimáků také opice. Pak už byl čas se vrátit domů na večeři. Po cestě nás čekalo nemilé překvapení ve formě závory a pána v budce dožadujícího se deseti dolarů za vstup do lesa – samozřejmě jen pro nás, wazungu. Naštěstí Nesto rychle zareagoval a my tak prošli bez placení. Vyčerpaní jsme u Nesta snědli výtečnou domácí mtori (banánová polévka) s chapatti a po chvíli odpočinku zamířili na krátkou procházku k hranicím s Kenyou (a ilegálně je překročili). Večer už jsme zvládli jen skleničku vína a poté padli za vlast.

Třetího dne jsme vyrazili pěšky do Tarakei na tržiště. Po cestě jsme opět poznávali krásy podhůří Kilmanjara a rozdávali žvýkačky zvědavým dětem. Byl to poslední den naší cesty a my přeci nemohli odjet, aniž bychom ochutnali místní mbege. Bohužel ať jsme hledali, jak jsme hledali, mbege nikde neměli. Po cestě domů jsme ale náhle potkali místního kouzelného dědečka s tupláčkem plným tohoto čerstvého moku. Po krátkém rozhovoru nás stařík zavedl ke své rozsáhlé rodině, která nám ihned donesla další tupláky s lahodným nápojem. Seděli jsme tam s nimi asi hodinu a jen velmi těžko se nám odcházelo – nejen proto, že jsme se tam cítili dobře, ale zejména proto, že nám po místním banánovém pivu pěkně ztěžkly nohy. 

Poslední den spočíval jen v rozloučení a nástupu do autobusu. Já směr Dar Es Salaam čekat na příjezd mého miláčka, Anka směr Arusha na oslavu Nového roku s Lili a Nesto zpět domů, než mu opět začnou učitelské povinnosti. Mt. Kilimanjaro jsme nepokořili, jak si mnoho místních myslelo, ale alespoň jsme ho zahlédli toho brzkého ráno – hrdě se nám snažilo ukázat svoji majestátnost.

Denda

Fotky z našeho výletu můžete shlédnout tady.

Rovnou z Mwanzy jsme s Ankou mířily do Arushe, kde jsme se měly sejít s Michalem, a společně s naším ředitelem Martinem uspořádat třídenní mid-term seminar. v sobotu 19. prosince jsme tedy navečer přijely s vidinou, že od neděle do úterý proběhne seminář, a my 23. pojedeme domů připravovat štědrovečerní večeři, balit dárky, najít a ozdobit stromeček a podobné radosti spojené s Vánocemi. Když jsme však dorazily na místo určení, čekalo nás nemilé překvapení. Martin odjel na víkend pryč. No paráda, tak holt budeme muset seminář trochu zkrátit.

Vineard Church

Volnou neděli jsme, už společně s Michalem a Američankou Lili, strávili ve Vineard Church (neboli v kostele, založeném americkými misionáři), u bazénu zdejšího nejprestižnějšího hotelu a dále jsme ji využili k nákupům chybějících dárků pro všechny naše dětičky i pro nás navzájem. Vánoční nálada se však kupodivu stále nedostavovala. Ve městě nebyly vidět davy lidí mířící v panice na rychlo-nákupy, náměstí nebylo provoněno svařákem, medovinou a trdelníkem, a místo poletujících sloček pražilo letní slunce. Jediné co připomínalo nadcházející příchod Ježíška byl kýčovitý Santa Claus v Nakumatu (zdejší široko daleko jediný velký wazungu supermarket), umělý stromeček v Arusha hotelu, barevná světýlka na některých stáncích se zeleninou a všude znějící písnička „Jingle bells“

"Vánoční pohoda"

V pondělí jsme přemýšleli o malém výletu na kráter poblíž Arushe, ale když Martin volal že „už jede“, výlet jsme zrušili a čekali na něj při šálku horké čokolády, kávy, sušenkách, hamburgeru atd. Zkrátka, čekali jsme na něj celý den, až jsme to v jedenáct večer zabalili a šli spát. 

V úterý brzy ráno nám Martin s Peterem udělal budíček a nechápal naše rozčarování – vždyť jsme na něj čekali „jen“ asi 60 hodin (to už je i pro Afričany silný kafe). Náš seminář tedy začal spíše hádkou než příjemným posezením, do které Martin přisadil ještě tím, že trval na plánovaném třídenním trvání semináře, což by znamenalo strávit Vánoce pracovně v Arushi. Brzy ale pochopil, že tudy cesta neveda, a přistoupil na rozdělení semináře na 3 různé dny -  pouze ten první bude v Arushi. Postupně jsme se tedy všichni uklidnili a zahájili seminář, z kterého se nakonec stala docela příjemná otevřená debata.

Jak jsme však s Ankou řekly, 23. ráno jsme se sbalily a vydaly do Dongobeshe s tím, že Martin, Peter a Michal pojedou pozdějším autobusem, aby stihli ještě něco zařídit (samozřejmě přijeli do Dongobeshe až po půlnoci). Když jsme dorazily, zjistily jsme, jaké ingredience nám chybí do bramborového salátu a odložili jeho přípravu na další den. Do balení dárků jsme se ale pustily při znění českých vánočních koled.

Štědrý den začal dopoledním pokračováním v našem semináři a poté sháněním vánočního stromečku. Chudák Johny vyslyšel naše přání a šplhal po stromě, aby nám uřezal ty nejlepší větvičky, pak už stačilo jen vyrobit společně s dětma pár ozdob, rozsvítit světýlka a vánoční stromeček byl na světě. 

Vánoční stromeček na česko-africký styl

Já se pustila do bramborového salátu, Anka mezitím vařila hrachovku a společně s Michalem jsme obalovali květák, místo masových řízků. Konečně bylo prostřeno a celá rodina usedla „ke stolu“. Zazpívali jsme si pár koled a pustili se do jídla. Bohužel, naše česká kuchyně, zejména u těch nejmenších, příliš nezabodovala – přesto, že nám velice chutnalo. Děcka se nejprve snažila alespoň něco sníst, ale moc jim to nešlo, až se malý Elifuraha rozplakal z toho, že mu to nechutná. Naopak Robina si asi třikrát přidala hrachovku a dvakrát bramborový salát, za což však zaplatila nocí strávenou na záchodě. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav, jiné chutě, jiný žaludek (asi proto jim chutná tasteless ugali).

Před rozbalováním dárečků jsme všem představili alespoň jeden z českých zvyků ve formě krájení jablíčka – nádhernou hvězdičkou se Martin chlubil celé rodině. Poté už se Elia, Elisha a Elifuraha, jakožto nejmladší zástupci rodiny, vrhli do rozdávání dárečků. Nevím proč, ale od rodičů dostali dárky až další den ve formě nového oblečení do kostela. v Tanzanii se totiž Štědrý večer normálně vlastně ani neslaví, ale slaví se až První svátek vánoční. Na ten, jak jsem řekla, oblékla celá rodina své nejlepší oblečení, vydala se do kostela a navečer připravila hostinu zase pro nás – jak jinak než rýže, pillaw (smažená rýže), fazole a svátečně kousky kuřátka. Tentokrát všem dětem večeře moc chutnala a jen my si vzájemně stěžovali na nedopečené kuře.

Více fotek z de.

Denda

Viktoriino jezero mě lákalo už delší dobu a tak jsem se rozhodla, že k jeho návštěvě využiji probíhající prázdniny. Už to skoro vypadalo, že pojedu sama (jelikož Anka s Michalem plánovali strávit celé prázdniny zapikaní v Dongobeshi) a na místě se potkám s Davidem – klukem, kterého jsem náhodou poznala přes internet (když jsem zoufale hledala společníka na cesty Tanzánií), když Anka dostala rozum a rozhodla se taky poznat alespoň kousek téhle obrovské země a připojit se ke mně.

Jako dobrovolníci si nemůžeme moc vyhazovat z kopýtka a tak byl CouchSurfing docela jasná volba. Dostala jsem hned několik pozitivních odpovědí a tak jsme se rozhodly, že 3 dny strávíme na jednom a další 2 na druhém místě. Prvním naším hostitelem byl Ernest, který pro nás ochotně zajel do města poté, co jsme po třináctihodinové jízdě autobusem nestihly vystoupit na správné zastávce. Ernest bydlel na okraji města se svými třemi syny (manželka přes týden pracovala v nemocnici ve vedlejším městě) a hospodyní v baráčku postaveném mezi skalkami. Tohle obydlí jak mě, tak Anku opravdu fascinovalo. Ernest celý dům stavěl sám a bylo překrásné sledovat, jak skály tvoří interiér celého domu. Pro jeho kluky to byl učiněný ráj.

Ráno prvního dne nás probudilo bubnování deště na parapet okna. S velkým úsilím jsme vstaly, abychom vymyslely plány na dnešní den. Ernest musel jet na celé dopoledne do práce a tak jsme přijaly nabídku dvou nejmenších špuntů (5 a 8 let) na prohlídku okolí. Než jsme všichni vyrazili na výlet, navštívili jsme jejich dědečka, kterému jsme s Ankou lámanou anglicko-svahilštinou vysvětlovaly, odkud že to vlastně pocházíme. Poté jsme se s našimi průvodci vydali do „víru vesnice“. Neopomněli jsme si nakoupit nanuky na cestu (alespoň pro kluky) ani se, seznámit s opičkou jménem Ali. 

Dále jsme pokračovali do zdejšího kampusu. To jsou koleje? Udivovala jsem se u zamřížovaného domu připomínající obydlí lidí v Osvětimi. Studenti si však na nic nestěžovali a v poklidu posedávali ve venkovní menze. 

Na tržišti jsme pak koupili ananas a kokos a vrátili se domů. Navečer nás Ernest vzal na vyjížďku k jezeru (jednalo se o restauraci u jezera), kde jsme společně pozorovali na noc vyjíždějící rybáře.

Druhý den nás již nevzbudil déšť ale dva raubíři skákající po naší posteli. Dopoledne jsme si s Ankou zařídily po svém na nedalekých skalách a odpoledne se s Ernestem vydali splnit Ančin sen a naplnit tak cíl celého výletu – tedy dát si někde výbornou čerstvou rybu. Ačkoli je Mwanza město na pobřeží obrovského jezera, bylo značně složité v odpoledních hodinách rybu sehnat. Většinu ryb, co rybáři uloví, totiž buď sami sní, nebo ihned zamrazí a exportují do celé Tanzánie, i dál. Nakonec jsme však uspěli a ukořistili dvě lahodné ryby tilapia. Poté jsme si prohlédli přístaviště, nebo lépe řečeno přístav rybářů, kde jsme smrady málem omdleli a raději pokračovali na nedalekou pláž okusit alespoň bosýma nohama neznámou vodu lake Victoria.

Vyzuli jsme se a hned si to pochodovali neznámou vodou. Stačilo se jen na chvíli a zastavit a zděšením jsem v jezeře málem skončila celá. Zvlněnou hladinou si to přímo ke mně mířil dlouhý černý had. Ještě že jsem ho spatřila včas a stihla uskočit (když byl asi tak 15 cm daleko). Později jsem se dozvěděla, že v případě uštknutí tímto hadem by mi zbývalo necelých 5 minut života:-/. No co, vydala jsem se tedy pozorovat o kus dál ve vodě skotačící děti a ani příhoda s hadem mě nezastavila před lákadlem přidat se k nim a vykoupat se. Než jsem však vyrobila vhodný oděv (kalhotky, tílko a Ančina kanga), děti byly z vody venku a já šla plavat sama. Po chvíli se ke mně připojili dva kluci, schovaní za zátokou, a když ostatní děcka viděla, že nekoušu, vrhla se zpět do vody a začala po mně stříkat vodu. Blbli jsme asi půl hodiny, než mi v rukou přistálo tříleté batole, které jsem se pokoušela naučit plavat. 

Začalo se stmívat a s tím nadešel čas opustit dětské radovánky a vydat se domů na večeři. Po cestě jsme ještě byli svědky řešení srážky dvou daladala (veřejná doprava). I přesto, že se do daladala určené pro 10 lidí, vejde až 30 pasažérů, bylo okolo těchto dvou mikrobusů zhruba 100-150 lidí kteří se vzájemně překřikovali o to, jak se nehoda vlastně přihodila – chudák malý bezradný policajt uprostřed.

Další den následovalo smutné loučení s naší rodinkou a zejména klučíky, kteří nejprve vyváděli a pak se se slzičkami v očích běželi schovat. My se s Ankou skoro celý den poflakovaly po městě a navečer se sešly s další CouchSurferkou Fety. Tuhle dívku jsme si vybraly zejména proto, že se nejednalo o tanzanskou příslušnici, ale o Asiatku z Bornea, která se pobláznila do zdejšího kluka natolik, že kvůli němu opustila svou rodinu a přestěhovala se do Tanzanie. Alespoň tak nám to Fety vyprávěla.

Náš poslední den jsme se s Ankou opět vydaly do města – tentokrát však cíleně k turistickým trhákům, mezi které patří zejména tzv. „dancing rocks“. Tyto kameny jsou skutečně fascinující. Mrzelo nás jen, že přístup k nim byl omezen zábradlím s cedulí hlásající statisícovou pokutu při jeho překročení. Přesto, že se skupinka místních válela na trávníku za cedulí, my, jako wazungu jsme to neriskovaly. Přeci jen tu pro nás platí jiné zákony, než pro zdejší obyvatele. 

Pokračovaly jsme dál milionářskou čtvrtí, až se k nám připojil jeden z místních mladíků. Ze začátku byl trochu protivný, ale po chvíli jsme se s ním docela skamarádily. Povídal, že se snaží pomáhat místním dětem ulice (kterých je tu požehnaně) a snaží se jim dopřát alespoň základní vzdělání. Ukázal nám místní rybáře a vzal na parádní západ slunce na místní skály. S pivem v ruce jsme pak společně pozorovali tu nádheru z rudé koule zapadající za ostrůvky. 

Večer nás ještě protáhl chudinskou čtvrtí, ve které neplatí žádné zákony (a ani policie si tam netroufne), a na ochutnávku místního vína (v podstatě pálenky). Večer jsme pak strávily krájením chilli papriček na večeři, po kterém nás ještě tři dny pálily ruce, a hraním asijských songů s Fetinými přáteli. Poslední, co nás čekalo, byl nelehký úkol v ukořistění míst v již plném autobuse. Ještě, že má Fetin manžel takové konexe.

Pro zhlédnutí více fotek přejděte sem.

Denda

Poslední měsíc školy se pro nás docela táhl. Nevím, zda se mi to jen zdálo, nebo děti opravdu celý listopad strávily ve škole. Samozřejmě, čtvrtá třída se musela řádně připravit na mezinárodní srovnávací testy – ale být ve škole od půl osmé do čtyř a po tříhodinové pauze na úklid a na večeři se tam zase vrátit? Podle mě trochu přehnané. Alespoň že ty výsledky stály za to a naše děti se ukázaly být nejbystřejšími v celém distriktu. Na úrovni regionu pak ukořistily bronzovou medaili a v celostátním srovnání zaujaly 267. místo z téměř 17 tisíc škol, jsou bobánci šikovní;-) Pro nás období testů znamenalo více volného času, které jsme využili na výletování po okolí, tedy alespoň do té doby, než jsem si vyhodila kolena a byla tak nucena strávit 14 dní připoutaná na lůžku – ještě, že ti kluci nás mají tak rádi a přišli mě několikrát rozradostnit květinami, hrou na ukulele a pouhou přítomností (za což později, jak jsme se dozvěděli, sklidili výprask).

Takhle nám tedy skončil další semestr a dětičky se rozutekly domů. Už po pár dnech se nám po nich tak moc stýskalo, že jsme se alespoň za dvěma dívčinami na jejich pozvání vydali. Doprovod nám dělala navíc Judith, se kterou bylo o zábavu postaráno a my se ocitli ve vesnici Madunga. I když tahle vesnička leží jen pár kilometrů od Dongobeshe, liší se obrovským množstvím stromů a lesů, které nám tu tak chybí. 

Holky nás vzaly po okolí, ukázaly strmý svah, připomínající asijská pole, kam lidé chodí pro vodu a přemluvily k přespání u nich doma. Já spala u Leonie (nemyslete, že bych měla vlastní postel) v mikro místnosti za jejich krámkem a Anky s Judith se ujala Naomi, která je zavedla do jejich slaměného příbytku bez oken.

Na druhý den se k nám přidal ještě Michal a my se společně vydali k „začarovanému jezírku“. Uvnitř totiž žije strašlivý had, který každého, kdo se přiblíží, zhltne jako malinu. Samozřejmě, že jsme to chtěli ozkoušet na vlastní kůži. Netrvalo nám ale dlouho, abychom zjistili pravý význam pověsti. Jezírko je totiž obklopené močály, kam není zrovna složité zapadnout a skutečně zmizet beze stop. 

Had nás tedy nesežral a my se mohli vrátit domů živí a zdraví a spřádat plány na zbývající čtyři týdny prázdnin.

Pár fotek z Madungy je možno shlédnout ve fotogalerii, nebo zde. 

Denda