Výlet do Kateshe
Prázdniny pokračují a my proto přijímáme pozvání Judith (opatrovnice zdejšího hostelu) do jejího rodného městečka, do Kateshe. Celý výlet začíná poněkud chaoticky, tedy africky. Na autobusové nádraží docházíme s Ankou ve smluvený čas a setkáváme se s Judith, přesto zjišťujeme, že autobus, kterým jsme měli vyrazit, už odjel. Nevadí, za dvě hodiny pojede další a my se proto snažíme vyplnit náš volný čas. Nejprve jdeme do Ebenezy na snídani a pak nás Judith zavede ke švadleně, u které nám chce nechat ušít typické sukně. Vše vyřízeno a my můžeme jít na autobus. „Já nemám peněženku!“ zjišťuje Anka. Ajjj, procházíme proto všechna místa znovu a hledáme, dokud k nám nepřifrčí motorkář s potutelným úsměvem a nezačne něco svahilsky vyjednávat. Peněženka se našla, prý je u někoho na autobusáku, sděluje motorkář a čeká na odměnu, která mu však nemůže být vyplacena bez peněženky. S nevolí nás tedy nechá pokračovat v cestě. Najít ztracenou věc bez znalosti místního jazyka je zde téměř nemožné, ještě, že je s námi Judith. Nevíme, zda si z nás lidi dělají srandu, nebo to myslí vážně. „Peněženka? Ale ano, nějaký pán si ji odnášel.“ „Cože?“ „Jo, ale zastavili jsme ho.“ „No a kde je teď?“ „Jeden kluk mu ji vzal.“ „Co to bylo za kluka?“ „Tady od nás.“ „No a kde je teď?“ „Tady.“ „No a kde je ta peněženka?“ „U nás v oobchodě.“ „A můžete mi ji vrátit?“ „Jooo.“ Asi takovým způsobem probíhala komunikace s místními lidmi, zkrátka nestresuj se, ptejte se, vždyť není kam spěchat :-D. Peněženka se tedy nakonec našla, jen v ní chybělo asi 30 000 TSh a 10 USD. Záhadným způsobem se ale na krámě nakonec našlo i těch 10 dolarů...
Ujel nám další autobus a my museli chytit poslední možný spoj.Cestu autobusem by si mnoho lidí z vás nepřálo zažít. Ještě, že jsme wazungu (běloši) a navíc jsme přišli včas – tudíž máme místa k sezení. Přesto Anka ochotně pouští sednout starší dámu a sama se tak odsuzuje k šílenému osudu šesti hodinové jízdy ve stoje v přecpaném autobuse, kde chvílemi nemůže stát ani na jedné celé noze. Nevěděla, chudák, do čeho jde. Mně po chvíli přistane na klíně asi pětiletý hošík, kterého opatruji až do cílové stanice.
Katesh je malé městečko, nad kterým se pyšně tyčí čtvrtá nejvyšší hora Tanzanie, Mt. Hanang, na kterou jsou místní obyvatelé náležitě hrdí. Hora však, jakoby překážela v cestě slunci, a v Kateshi je proto o poznání chladnější a nevlídnější počasí a klima. Vítr občas střídá i déšť a my na sebe natahujeme všechno svoje oblečení.
Doma nás čeká milé maminkovské uvítání a výborná večeře. Druhý den se jdeme projít po okolí a obdivovat plody papayi a avokáda na zahradních stromech.
Poté navštěvujeme základní školu, ve které Judith studovala a prohlídku města zakončíme ve zdejším nahrávacím studiu (na africké poměry luxusně vybaveném), ve kterém se Judith domlouvá na již třetí nahrávání vlastních písniček, které předtím pokaždé ztratila. Před spaním ještě zhlédneme tanzánský romantický film, kterému venezuelské telenovely nesahají ani po kotníky. Ve středu strávíme většinu času doma a až navečer se vydáváme na návštěvu Judithina bratra a jejího dvouměsíčního synovečka. Každý nás zve na návštěvu, či večeři, ale my máme jiné plány. Judithin tatínek, místní pastor, je na crusade a potřebuje Judithinu pomoc. 
Moc času jsme tedy v Kateshi nestrávili a už jsme na další nekonečně dlouhé cestě přes Bashaneti (kde autobus vyměníme za motorky) až do vesnice Lukhumanda.
Denda