Vesnice Tarakea pod Africkou střechou

16.01.2016 15:20

Do oblasti Rombo, konkrétně vesničky Tarakea jsme se těšili dlouhou dobu, aniž jsme vůbec tušili, kde vlastně leží. Chtěli jsme jen navštívit našeho nejoblíbenějšího učitele Nesta z nejlepšího kmene jménem Chagga.

Kmen Chagga patří mezi jeden z nejrozvinutějších kmenů v Tanzanii a většina jeho členů dosahuje vysokého vzdělání. Jejich bohatství pochází zejména z příznivého podnebí podhůří majestátního Mt. Kilimajara a znalosti a aplikace úspěšných zemědělských postupů po dlouhá staletí. Chagga, na rozdíl od ostatních kmenů, které známe z Dongobeshe, neodsuzuje občasné popíjení alkoholu – zejména banánového piva s názvem „mbege“. Zkrátka když si s někým dobře rozumíme, v 99 % případech pochází z Chagga a proto jsme se plánovaného výletu nemohli dočkat.

Hned na druhý svátek vánoční jsme v pět ráno nasedli do autobusu v Dongobeshi, v Babati přesedli na autobus do Arushe, v Arushi do Moshi a v Moshi už chytili velké auto do Tarakei. Nebýt opilého řidiče z Moshi, který evidentně miloval rychlou jízdu a nebál se předjíždění v nepřehledných zatáčkách, ani jízdy v průtrži mračen bez stěračů, byla by dvanáctihodinová cesta naprosto obyčejná. v Tarakei na nás už čekal Nesto, díky němuž se nám podařilo odmítnout pozvání opilého řidiče na společný drink. Nasedli jsme na motorky a ještě za světla se ubytovali v malém hostelu, ve kterém jsme zaplatili v přepočtu 50 Kč za pokoj na noc, a ještě dostali večeři. Po krátkém seznámení s Nestovou rodinou jsme vyčerpáním téměř okamžitě usnuli.

Druhý den jsme vyrazili k Nestovi domů, kde nám jeho maminka nachystala snídani v podobě vařených vajíček a andazi (něco jako koblihy bez náplně). Téměř všechny domy, včetně toho Nestova, jsou krásné čisté dřevostavby mezi banánovými háji. Lidé zde pěstují banány na vaření, banány na smažení, banány na výrobu mbege, banány na polévku mtori i banány na přímou konzumaci.

Rozhodli jsme se trochu prozkoumat okolí a skrz banánové plantáže a jehličnaté lesy se alespoň trochu přiblížit africké královně schovávající se za mraky – hoře Kilimanjaro. Po cestě nám Nesto vyprávěl o tom, jak jedno léto působil jako nosič vybavení pro wazungu na tenhle kopec. Stačilo prý mít jen dobré boty a větrovku a pak vyčkávat až vás povolají. Že by se někdo zajímal o vaší fyzičku, zdravotní stav, nebo trval na vaší aklimatizaci? Ani náhodou, vždy ho zavolali, dali mu na záda 15 kg náklad a za úkol být v následujícím tábořišti co nejdříve, aby stihl postavit stan a uvařit večeři pro přicházející bělochy.

Hora se nám pořád schovávala v mracích, ale i tak jsme si užili pěknou procházku. Lesy nám v Dongobeshi chybí a tak jsme si mezi jehličnany připadali jak doma. Přes bramborová pole jsme se pak vydali podél řeky do „džungle“, kde jsme zahlédli krom bílých slimáků také opice. Pak už byl čas se vrátit domů na večeři. Po cestě nás čekalo nemilé překvapení ve formě závory a pána v budce dožadujícího se deseti dolarů za vstup do lesa – samozřejmě jen pro nás, wazungu. Naštěstí Nesto rychle zareagoval a my tak prošli bez placení. Vyčerpaní jsme u Nesta snědli výtečnou domácí mtori (banánová polévka) s chapatti a po chvíli odpočinku zamířili na krátkou procházku k hranicím s Kenyou (a ilegálně je překročili). Večer už jsme zvládli jen skleničku vína a poté padli za vlast.

Třetího dne jsme vyrazili pěšky do Tarakei na tržiště. Po cestě jsme opět poznávali krásy podhůří Kilmanjara a rozdávali žvýkačky zvědavým dětem. Byl to poslední den naší cesty a my přeci nemohli odjet, aniž bychom ochutnali místní mbege. Bohužel ať jsme hledali, jak jsme hledali, mbege nikde neměli. Po cestě domů jsme ale náhle potkali místního kouzelného dědečka s tupláčkem plným tohoto čerstvého moku. Po krátkém rozhovoru nás stařík zavedl ke své rozsáhlé rodině, která nám ihned donesla další tupláky s lahodným nápojem. Seděli jsme tam s nimi asi hodinu a jen velmi těžko se nám odcházelo – nejen proto, že jsme se tam cítili dobře, ale zejména proto, že nám po místním banánovém pivu pěkně ztěžkly nohy. 

Poslední den spočíval jen v rozloučení a nástupu do autobusu. Já směr Dar Es Salaam čekat na příjezd mého miláčka, Anka směr Arusha na oslavu Nového roku s Lili a Nesto zpět domů, než mu opět začnou učitelské povinnosti. Mt. Kilimanjaro jsme nepokořili, jak si mnoho místních myslelo, ale alespoň jsme ho zahlédli toho brzkého ráno – hrdě se nám snažilo ukázat svoji majestátnost.

Denda

Fotky z našeho výletu můžete shlédnout tady.