Zážitky z Keni

„S resident permittion nemusíme žádat o  vízum do Keni předem! Pokud chceš jet, sejdeme se pozítří v Arushi.“ Asi takovou zprávu jsem dostala během své „dovolené“ v Kateshi. Normálně totiž musí nerezidenti východní Afriky žádat o  vízum 14 pracovních dní před plánovaným vstupem do země. Wow, tak paráda, sice jsem počítala s tím, že se vrátím zpět do Dongobeshe, ale nějak se to zvládne. Michal dostal za úkol mi přivést pas, mezinárodní očkovák a zmíněné povolení k pobytu v Tanzanii. V Arushi jsem se ještě domluvila s Martinem, že chci zůstat v Keni déle než jen tři dny, jak původně plánoval a v neděli jsme již seděli v autobuse směr Nairobi.

Trochu jsem měla nahnáno z hraničních přechodů - co když nás nakonec nepustí? Ale vše proběhlo hladce podle plánu. Vyplnit výjezdní list, sejmout otisky prstů, jedna fotka, vyplnit formulář s žádostí o  vízum, opět sejmout otisky, úsměv, 50 dolarů a  „welcome to Kenya“. Ufff, ulevilo se mi, když jsem znovu usedla do autobusu a  jelo se dál. Tedy, „jelo“ jelikož nás každých 5 kilometrů stavěla policie a prohlížela autobus. Nicméně jsme nakonec dorazili do Nairobi, kde na nás již čekal Martinův bratranec. Chvíli jsme pozorovali vykládání nákladu ze střechy autobusu (při které se cca polovina zavazadel rozbila) a  pak už se vezli do domu Martinovy sestřenice, u které jsme měli strávit celý týden. 

V prvních chvílích jsem měla trochu šok. Nairobi je vysoce rozvinuté město s hustou dopravní sítí silnic a  dálnic. Najdete zde obrovské supermarkety s evropským sortimentem zboží a i domy zde mají spíš evropský charakter.

Nespí se zde na slamnících ale v klasické posteli, v každém domě je sprcha a obývák je místo, kde jsou pohovky a televize. V kuchyni se nevaří na ohni, nýbrž na klasickém plynovém sporáku a ve většině domů mají i ledničku. Kuchyň bylo první místo, kam mě po mém příchodu zatáhli. Zkrátka, jak přijde žena do domu, postaví ji k plotně - trochu divný zvyk, za který jsem ale nakonec byla ráda. Mezitím co jsem se učila dělat chapatti a klábosila s ženami v kuchyni, musel Michal po stopadesáté sledovat zprávy a rozebírat problém plánovaného importu cukru.

První večer jsme sestavili plán toho, co chceme všechno vidět a stihnout. V pondělí jsme se tedy vydali na „Thica waterfalls“ s jedním z Martinových bratranců. Byla jsem trochu zklamaná, protože se vodopády nenacházely uprostřed divočiny, jak jsem čekala, ale v areálu hotelu, do kterého jsme museli platit vstup (i pro Martina a jeho bratrance). Přesto když po dvou měsících vidíte takové množství vody, máte chuť skákat radostí.

V rámci hotelového komplexu jsme mohli navíc navštívit i něco jako místní ZOO, kde jsme se mohli tváří v tvář setkat se pštrosem, nebo si téměř sáhnout na krokodýla.

Naší další zastávkou byla ananasová plantáž. Poprvé v životě jsem viděla, jak se skutečně ananasy pěstují a několik jsme si zde i nakoupili. Den jsme zakončili v National Museu, u něhož se nacházel i Snake Park. Nejvíc nás tu opravdu pobavila cedule „Trespassers will be poisoned“ (říkající, že pokud vstoupí na dané území nepovolaný, bude otráven) na kmeni jednoho stromů. My prohlídku přežili a v pořádku dorazili domů. Ze slušnosti jsme se zeptali Martinova bratrance, zda mu můžeme něco přidat alespoň na benzín – trochu jsme vykulili oči, když začal počítat: „Za benzín 2 000 KES (tedy Keňských shilingů, což je zhruba 20  USD - přitom kupoval jen za 10) a pak musím spočítat tu ztrátu, co mám, jelikož jsem dnes nepracoval, no normálně byste taxikářovi zaplatili 10  000 KES (100 USD) za den, takže mně postačí jen 5 000 (50 USD), vždyť jsme skoro rodina!!!“ S tím jsme opravdu nepočítali, ovšem v rámci dobrých vztahů jsme byli nuceni danou částku akceptovat. S tímto pánem už opravdu na výlet nechci, ani si to s mým rozpočtem nemůžu dovolit. 

V úterý jsme se s Martinem vydali na slovenské velvyslanectví, kde se nám lehce arogantní Slovák vysmál za to, že jednak děláme Martinovi doprovod a za druhé, že nežádáme o vízum v Dar es Salaamu v Tanzanii na jakémkoliv evropském velvyslanectví. No nic, pro příště to budeme vědět. Alespoň jsme nemuseli čekat a Martin šel přednostně na řadu. Odpoledne nás vyzvedl druhý bratranec a zavezl k sobě na večeři (asi nejlepší jídlo za celý pobyt – konečně bylo maso řádně propečené a úplně se rozpadalo). Tento zánovní dům mě nadchl, i když to bylo asi způsobeno přítomností dvou pubertálních dětí (v mém věku) a jejich ztřeštěné kamarádky. Večer jsme si zalezli do podkrovního pokoje a úžasně si pokecali, zatímco se dole opět promítaly cukrové zprávy.

Ve středu nás Martin opustil a my se vydali s Johnem (manžel Martinovy sestřenice) na kráter Mt. Longonot. Ještě předtím jsme se však raději zeptali, co nás bude výlet stát. Tentokrát nás odpověď už potěšila, jelikož John po nás požadoval pouze 2 000 KES na benzín (který jsme skutečně projeli). Výstup na okraj kráteru byl natolik náročný, že se John rozhodl zůstat a počkat na nás, než si obejdeme 7,2 km dlouhý okruh po vrcholcích kráteru.

Musím říct, že to stálo za to. Zjevily se nám překrásné výhledy do krajiny, sahající až k jezeru Naivasha, a dobyli jsme vrchol hory Longonot, tyčícího se do výšky 2 870 m. n. m. Bohužel už nám však nestačily síly, nebo spíš čas na sestoupení do útrob zalesněného kráteru, tak „snad příště“. Cestou domů jsme se zastavili na nákup ovoce a přímo v obchodě snědli několik exotických pochutin (které už nejsem schopna pojmenovat).

Ve čtvrtek se nás ujala Martinova neteř Jeny, která nám měla ukázat samotné srdce Nairobi. Prošli jsme tak celé přelidněné centrum a zamířili do Uhuru parku v centru města. Tento park slouží jako „zábavní a relaxační centrum“ a najdete zde vše od kolotočů, přes zmrzlinu až po tichá zákoutí vhodná ke čtení knih. My zamířili na šlapadla, kde se zrodil plán na další den ve formě koupání na střeše mrakodrapu - a tudíž nezbytný nákup plavek. Netušili byste, jak je složité si zde pořídit „klasické“ bikiny. Samozřejmě je tu mají, ale ty vzory a střihy, no šílenost, a tak jsem i já nakonec zvolila nákup dětských plavacích kraťásků (velikosti XXL) s tílkovým topem, který na sebe radši nikdy nenavleču. Tento velkolepý nákup jsme oslavili obědem ve formě pizzy (jaká slastná změna po dvou měsících v Dongobeshi na rýži, kukuřici a fazolích) a desertem ve formě kopce výborné zmrzliny polité karamelem – mňam, ještě teď se mi sbíhají sliny. Cestou domů jsme se pak zastavili na nákup potravin v supermarketu, abych se doma mohla pustit do přípravy pravé české kuchyně. Měla se podávat rajská s plněnýma paprikama a houskovým knedlíkem a  jako zákusek jablečný štrůdl. Až na pár drobností jsme sehnali vše potřebné (jablka zde patří mezi nejdražší ovoce a svou cenou převyšují i ananas, avokádo, či mango) a já se tak doma chopila nadvlády nad kuchyní. S Michalovou pomocí to šlo jak po másle. Rajská byla téměř hotová, knedlíky tančily ve vařící vodě a zbývalo jen upéct připravený štrůdl v předehřáté troubě. „Ajj, zhasnul plamínek“ bylo to poslední, co jsem řekla před tím, než jsem byla pohlcena plameny. Už chápu, proč se u nás do plynu přidávají ty smrduté látky. V Keni na to však ještě nepřišli a tak vás nenapadne, že z trouby něco uniká (co se vzápětí dostane k hořícím plotýnkám a způsobí výbuch). Okamžitě jsem přeběhla do koupelny a ponořila hlavu do kýble se studenou vodou (ještě že tam byl). Přesto jsem nezachránila spálené řasy, obočí, polovinu obličeje a krku. Chomáče vlasů mi odpadávaly ještě druhý den, ale hlavně, že jsem si ochránila oči. Po konzultaci se zdravotní sestrou mi John napatlal po obličeji alespoň zubní pastu, která má chladivý účinek. Štrůdl jsem tak nedodělala a přenechala zbytek vaření Michalovi s Jeny. I přesto se večeře povedla - jen ten štrůdl nebyl pečený, ale smažený na oleji.

V pátek se konečně konalo to, na co jsem se celou dobu nejvíc těšila – návštěva sloního sirotčince a žirafího centra! Sloní sirotčinec je skutečně místem pro sloní miminka, která se ocitla bez rodičů a sama bojovala o přežití. Často byla tato slůňata nalezena zohavená po útoku hyen, podvyživená, či na pokraji života a smrti. Celý komplex funguje již zhruba 30 let, přičemž na počátcích byl obydlen pouze 2-3 slůňaty. Sirotků však přibývá a je potřeba se o ně postarat. Slůňatům je zde poskytnuta 24 hodinová péče, která zahrnuje pravidelné krmení třemi litry mléka každé 3 hodiny.

Když slůně dosáhne zhruba dvou let a jeho fyzický stav je na dobré úrovni, dochází k pokusu o jeho návrat do volné přírody, který může trvat i několik let. V sirotčinci se dozvíte jednotlivé příběhy sloních miminek, a pokud se vám poštěstí (tak jako mně), tak si sloníka po krmení i pohladíte. Pokud máte navíc v kapse 50 dolarů, můžete si slůně adoptovat a přijít se na něj podívat i mimo návštěvní hodiny. Každý rok pak navíc dostanete zprávu o tom, jak se vašemu drobečkovi daří.

Od sloního sirotčince je to jen kousek - obzvlášť pokud si stopnete školní autobus, který má téměř stejnou cestu jako vy - k žirafímu centru. Komu z Vás se poštěstilo líbat se s žirafou? Nebo hned s několika žirafami za sebou? Mně jo.

Navíc jsem zjistila, jak poznáte žirafu od žirafáka pouhým pohledem do tváře. Žirafa má totiž růžky na koncích pokryté černým chmýřím, zatímco žirafák je úplně plešatý :) Pátek byl pro mě jeden z nejlepších dnů v Nairobi a v Keni celkově. Slůňata i žirafy mám před očima ještě teď. Aby to však nebylo málo, tak jsme den zakončili plaváním v bazénu (pravda nebyl moc velký) na střeše jednoho z hotelů. Sice to nebyl pohled z amerických filmů, ale i tak to byl super zážitek (pokud navíc víte, že si další půl rok nezaplavete).

V sobotu se konala velká rodinná oslava v malé vesnici nedaleko města Nakuru, na kterou jsme byli také pozváni. Pokud si myslíte, že máte velkou rodinu, jste na omylu. Ptala jsem se, zda se něco slaví, protože sešlost opravdu vypadala, jak něčí svatba. „Ale ne, jen jsme se sešli u babičky a její sestřenice.“ Ženy klasicky krájely, loupaly, pekly a vařily v několika velkých hrncích, zatímco muži stavěli zahradní stan a poté odvedli beránka na porážku – ještě že jsem ženská a nemusela jsem se toho účastnit. Já dostala důležitou úlohu ve formě válení těsta na chapatti. Ve chvílích volna jsem se chodila podívat za Michalem, který se raději schoval na stromě a česal žluté ovoce podobající se našim „špendlíkům“. Hostina byla opravdu velkolepá (až na to, že beránka jsem opravdu nepozřela) a chapatti všem moc chutnaly.Po obědě jsme neměli moc co dělat, a tak nás jeden z rodinných příslušníků vzal alespoň na malou procházku po okolí. Neděli jsme strávili převážně doma. Pořádně jsme se vyspali, dali si posledního nanuka na dlouhou dobu a rozloučili se s Martinovým strýcem a ostatními členy rodiny. V pondělí ráno jsme se již vezli mikrobusem zpět do Tanzanie, přičemž se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Afriky, Mt.  Kilimanjaro (5 895 m. n. m.).

Musím říct, že ač byl celý týden skvělý, nemohli jsme se dočkat „klidu a pohody“ s našimi dětmi v Dongobeshi.

Denda

Pro zobrazení fotografií z cesty klikněte zde.

Krátký video záznam naleznete zde.