Tikání hodinek aneb nadešel čas loučení

Člověk tomu jen strašně těžko věří, ale devět měsíců je téměř pryč a my si začínáme uvědomovat, že za chvíli nás čeká nástup do letadla a přesun do skutečného života. Ano, tady to pro mě totiž není skutečný život, tady je to pro mě pohádka s postavičkami dobra a zla a s (alespoň doufám) šťastným koncem.

V hlavě se mi honí tisíce myšlenek a při pomyšlení na návrat domů mi puká srdce. Samozřejmě to neznamená, že bych se netěšila domů, právě naopak. Strašně moc se těším, až zas spočinu ve Vítkově (a maminčině, tatínkově, Jeníčkově, Janinčině,... ;-)) objetí, budu naslouchat rachotění a povyku z naší malé kuchyně, setkám se se všemi přáteli, projedu se na kole, vyběhnu s naší černou Sofinkou a nadechnu se chladného lesního vzduchu. Když si ale představím, že už možná nikdy neuvidím ty rozkošné tvářičky, že se u nás děti nebudou přetahovat o moji pozornost a že už si nepůjdu jen tak zaběhat s „mýma klukama“, cítím se, jak kdyby mě někdo zevnitř sžíral. Kdysi se mě někdo zeptal, jestli si myslím, že je možné milovat dva lidi zároveň. Nechápala jsem, jak se mě na to vůbec může ptát. Moje odpověď zůstává stejná: „NE“, přesto se její význam změnil. Tady jsem objevila jak obrovskou kapacitu má moje srdce a že pro mě není možné milovat JEN dva lidi zároveň. Než jsem odjela, bylo v mém srdci místo na moji rodinu, přítele a kamarády. Teď v něm další místo zaplnilo zhruba tři sta dětí a vím, že se do něj vejdou další stovky a tisíce.

Než jsem odjížděla, vyslechla jsem si od jedné známé, že není těžké se do Afriky zamilovat, ale je nemožné se odmilovat. Přestože je tu spoustu věcí a charakterových vlastností lidí, které mi pijí krev a ubíjejí mě, jako je neustálé čekání na někoho, nebo na něco, nespohlivost lidí, nedodržování slibů, taburizace témat o kterých by se zejména v Africe mělo mluvit, povrchnost vztahů, či přetvářka, zamilovala jsem si to tu. Často tu zuřím nad věcmi, které nikdo z místních nechápe. Proč jen tu nic nefunguje…Pak ale stačí zajít do školy, nebo na ubytovnu dětí a já si uvědomím, proč tu jsem.

Afrika prý mění lidi. Změnila mě? Těžko říct, to nechám na vás. Vím, že jsem se tu hodně věcí naučila a odhalila na sobě některé vlastnosti, o kterých jsem vůbec netušila, že mám. Naučila jsem se nebát se překážek a čelit přímých konfliktů. Začala jsem lidem více říkat do očí, co si myslím a zjistila jsem, že jeden člověk sice nezmění svět, ale může změnit spoustu životů. Naučila jsem se, že náznaky a naříkání nic nevyřeší a zejména jsem se naučila bojovat za to, čemu věřím. 

Denda