The new beggining

18.10.2015 12:11

Dobře se nám žilo v té naší vile. Až do před minulé středy teda, kdy náš drahý ředitel měl odjet na dalekou cestu do jedné exotické země – České republiky. 

Jelikož ještě nikdy před tím letadlem neletěl, všichni jsme prožívali úzkost za něj. Asi jsme se báli na tolik, že se zdálo, že na něho už žádná ani nevyšla. A tak se ráno, v den odjezdu na svou cestu rozhodl, že bude nejlepší, když se s celou rodinkou přestěhujeme do našeho zbrusu nového domečku. Tak jsme si sbalili těch svých pět švestek a s vráskou na čele jsme následovali rodinu ředitele. První noc, byla krásná. Hlavně pro mě. Za prvé, mám novou postel, na které se mohu rozvalit jak jsem dlouhá a široká. Za druhé, za okny mi už nečeká pět prasat a 2 kohouti aby mě mohli v pět ráno budit svými písněmi. A za třetí, už není. To je tak asi všechno...

Hned první den, jsem navštívila naši společnou toaletu, kde překvapivě k mému neúdivu chyběla polovina záchodového prkénka. To jim samozřejmě nemůžu mít za zlé, jelikož jim asi nikdo neřekl, že na prkénku se nestojí... Večer mířím do sprchy a zjišťuji že není teplá voda, což jsem Tanzánii už dávno odpustila, a tak si pískám studenou písničku a jdu spát. Na druhý den zjišťujeme, že elektřina nechybí v celé vesnici, ale jenom v našem domečku, jelikož jsme zapomněli včas zaplatit kredit. No nic, takže nebude ani teplé kakajíčko, nevadí, jdeme dál.

Elektřinu jsme neměli ještě další 2 dny, a v den kdy se nám vrátila a mohli jsme opět vidět na krok, jsme běželi k zásuvkám připraveni si nabít všechny přístroje ať můžeme zase normálně fungovat, ale co, zásuvky nefungují...samozřejmě nás napadlo, že to může být pojistkama a tak jdeme skontrolovat jedinou známou krabici. Tam se ale zdá, že je všechno jak má být a tak se sklopenými hlavami jdeme zase myslet středověky. Večer si tak sedíme a povídáme o životě, jelikož si o to atmosféra přímo žádá, když v tom někomu bleskne hlavou geniální myšlenka. „ Co když je tady ještě někde schovaná druhá krabice s pojistkama!? “ Tak bežíme, a hledáme kde se dá, najednou to vidíme. Je to tam. Krásná šedá plechová krabice, přímo nad našimi hlavami. Odhodlaně beru první plastovou židli, kterou vidím a s nadějí sahám po dvírkách, pomalu je otevírám...a! Přesně tak! Jeden maličký čudlíček se rozhodl být jiná a stojí se skloněnou hlavou mezi ostatními vspřímenými čudlíky. CYK! A už je nahoře, v tom se jeden z nás rozběhně k první zásuvce a s nadšením zvolá: jede to!!! Začínáme doslova jásat, skoro jsme se dostali na jeden tón a vypadalo to, že z toho bude nějaká píseň o vítězství, když najednou...ti, co trošku pochopili jak to u nás chodí, asi tuší co přišlo. V Dongobeshi vypli elektřinu.

Nebudu vás déle zdržovat tím, co vlasně prožíváme skoro co dva dny, a dovolte mi pokračovat ve vyprávění o tom, co ještě nového máme v našem domečku. Nezle míti konvici a plotýnku společně zapnutou – kvůli pojistkám, voda z koupelny teče do obýváku, a nejdou zavřít dvěře na záchod :) Ale jinak jsme šťatni,postupně jsme si na všechno zvykli a společně prožíváme krásné chvíle, až na brouky v posteli, ty moc rádi nemáme.

Než se s Vámi rozloučím, musím říci jednu věc. Na to, jak naše tanzánská rodina žila před tím, v domě, kde se slepice procházely po jídelně a kde na záchod chodili ven do díry, se to s tímhle naším novým domem nedá ani srovnat. Je tady čisto a krásně, stěny jsou namalované zářivou barvou a v pokojích je sucho a voňavě. To, že je tu pár malých nedotažených věcí, můžeme přeci pominout :).

Anka