Písek a krev

Zdravím Vás mí drazí a nejdražší, jsem tady a rozhodla jsem se utnout mé dlouhé mlčení a podělit se s Vámi o pár vlastních dojmů z posledních dnů v našem malebném Dongobeshi. 

Tak jsme se konečně rozjeli. Už nám uběhl měsíc a něco od začátku školy a my jsme nezastavitelní. Každý den začíná stejně. Pokud vás ráno nevzbudí chrochtání a kvičení prasat nebo pláč a řev trestaného dítěte, pak vás už jistě probudí zpěv našich zlatých dětí, které ráno začínají pochodováním doprovázeným zpěvem vlastneneckých písní nebo oslavou naší školy a přátel z Čech. Je to ze všech to nejmilejší probuzení. 

Děti z Ley nám hluboce přirostly k srdci. Při nedávné návštěvě nedalekého sboru, kde zrovna probíhal "den dětí", jsem jen tak seděla a pozorovala ty krásné místní děti, jak se houpou do rytmu afrických písní, uvědomila jsem si, že mi chybí ty naše. Prostě mě popadla úzkost a nemohla jsem se už dočkat, až to skončí a my budeme moci se opět vrátit k těm našim zlatým do Dongobeshe. Tenhle jev se u mě u mě opakoval už víc krát. A nejsem v tom sama :). Už mezi námi i padla otázka: „Co budeme bez nich dělat, co až se vrátíme a už se na nás nebudou smát ty krásné známé tváře?“ Samozřejmě budou jiné známé tváře, ale když se jednou do dětí z Ley zamilujete, tak už je z hlavy nedostanete. A tak jde den po dni a přicházejí nové zkušenosti a nové výzvy, a když pak večer sáhnete po kapesníku a smrkáte písek a krev, tak to je vždycky s pocitem, že to za to stojí :).

Anka