Sportovní aktivity v Tanzanii

Ač je Tanzanie přímým sousedem Keni, ve sportu za ní hodně zaostává a maratonské úspěchy se tu moc často nekonají. Přemýšlela jsem nad tím, proč, vždyť stavba těla Keňanů nemá daleko k stavbě těl Tanzánců. Přesto jsem v Dongobeshi asi jediná holka, respektive jediný člověk, který se chodí rád proběhnout po okolí. Je to asi dáno zejména rozvinutostí daného státu. Keňa má přeci jen o poznání lepší ekonomickou situaci a dochází zde k rozvoji průmyslu a služeb v terciéru. Když člověk celý den sedí nebo pracuje „mozkem“ má po práci samozřejmě chuť protáhnout své tělo a trochu si zaběhat a potrénovat. Na rozdíl od toho v Tanzánii pořád převládá zemědělství a tudíž každodenní dřina na poli. Ženy zde tahají těžké kýble s vodou na praní, vaří na ohni v obrovských hrncích a celý den nosí na zádech své kojence, mezitím co přeskakují všudypřítomná batolata. Není divu, že takové ženy jsou pak rády za chvilku klidu a odpočinku a nic je nepřinutí vydávat další energii do sportu.

Druhým důvodem je i to, že to zkrátka neumí. Když už vidíte popoběhnout ženu ve vesnici, vypadá to, jako by se kačer snažil létat. Vystrčit zadek a pak jen plácat nohama. Nešlo mi to do hlavy, přece mají v každém ročníku tzv. PDS, tedy „Personal development and sport“ a v osnovách mají zařazenou jak atletiku, tak i gymnastiku. Když jsem se však blíže podívala do knížek a pobavila s učiteli, vše mi bylo jasné. Všichni tady umí běhat, znají přesné vzdálenosti a rychlosti sprinterů i maratonců a teoreticky udělají i přemet, ale to vše jen TEORETICKY. Podle knížky skáčou do písku i do výšky, ale že by si to někdy vyzkoušeli? S tímto problémem se setkáváme snad ve všech předmětech, děti umí teoreticky psát na počítači a naladit si rádio. Jejich praxe bohužel spočívá v tom, že se jednou za 14 dní sejde 30 dětí u pěti počítačů, z čehož 1-2 obvykle nefungují. Ale zpět ke sportu – nejhorší na tom všem totiž je, že někteří učitelé si problém nedostatečné praxe vůbec nepřipouští. Sporty se tu totiž provozují i prakticky, ovšem pouze ty, které jsou uznávány na státní úrovni a ve kterých se děti, jako tým, mohou někam probojovat. Když už tedy nějaký sport, tak jedině fotbal, házená, volejbal, a nyní máme začít s basketem. Když jsem však podotkla, že ne všichni mají rádi míčové hry a že je potřeba zavést i něco jiného, nesetkala jsem se prozatím s úspěchem. Přitom by o atletiku byl i ze strany (alespoň některých) dětí zájem.

Dokud se mi ale nepodaří prosadit praktické cvičení, musím se smířit s tím, že budu vyvolávat rozruch sama. Občas se vám totiž stane, že kvůli vám spadne z údivu cyklista z kola, nebo se dokonce převrátí motorka (chudák ten kozel co seděl uprostřed).

Denda