Události dalších dní

Jak už psal Michal, poslední dny moc nestíháme psát a tak se ve svých vzpomínkách musíme vracet dva měsíce zpět. Pořád se tu něco děje. Poté, co odjel Vítek, nám ihned přijela další návštěva – Marek se Zuzkou. Já z těch všech návštěv byla tak vyčerpaná, až jsem podlehla zákeřné chřipce, kterou jsem posléze postupně na všechny „plivla“. Během Zuzčiny a Markovi návštěvy jsem se tak mnohokrát do školy nedostala. Jen na pár hodin ICT, při kterých jsem zjistila, že mnou zprovozněnou ICT učebnu s pěti počítači opět někdo odzprovoznil, a že kabely, které jsme pro školu nakoupili, zdobí nejspíše něčí krk jakožto náhrdelník. Stálo mě to hodně úsilí a nervů, než se mi podařilo dát opět do chodu alespoň čtyři z nich. Ve volné chvíli jsme vzali Marka se Zuzkou na parádní procházku na nedaleké skály a s Michalem se vydali do Maretadu natočit slibované video o Yedidia Secondary School pro projekt Deti Afriky (odkaz na video zde).

Marka se Zuzkou jsme pak vyprovodili do Arushe a absolvovali s nimi návštěvu sirotčince jménem Sunshine, ze kterého se snaží Lili adoptovat malou holčičku Angel.

Výlet na safari byl samozřejmostí a proto jsme se vydali do kráteru Ngorongoro. Zuzka byla trochu zklamaná výběrem tohoto parku, jelikož si nejvíce přála vidět žirafy, které se tu prý nevyskytují. Jak však sama řekla – Bůh vyslyšel její modlitby a my tak ještě před vjezdem do kráteru potkali hned vedle cesty několikametrového žirafáka s krkem až do nebe.

Při vjezdu do kráteru se nám stala nemilá věc – auto přestalo jet. Zablokovali jsme tak jednu z hlavních příjezdových cest. Asi proto se nám všichni další řidiči snažili tak vehementně výpomoci. Po několika neúspěšných pokusech nás však dostrkali na okraj cesty a nechali na holičkách. Nevím, jak dlouho oprava auta trvala, ale zdálo se mi to nekonečné. To bylo slávy, když se najednou kola pohnula a my mohli pokračovat v cestě. v kráteru bylo mnoho zvířat – zejména zeber a buvolů. v dálce se kvůli nám prošel nosorožec a zahlédli jsme i několik slonů. v jezírku se cachtalo asi 10, možná 15 hrochů. Po lvech však ani vidu, ani slechu. Až těsně před výjezdem z kráteru jsme v dálce zahlédli 3 hnědé fleky – znázorňující lví slečny a kousek dál jeden tmavší, kterým byl lví samec. Než jsme odjeli, rozloučili jsme se ještě v opičím království a pomalu začali stoupat ven z kráteru.

Po odjezdu Marka se Zuzkou jsme se ještě na pár dní zdrželi v Arushi. Ani ne tak proto, že se nám nechtělo domů, ale hlavně proto, že Deniska dostala opět střevní potíže a nesnesitelnou bolest hlavy a nebyla schopná cestovat. Když se mi udělalo lépe, strávili jsme dopoledne s dětmi ze Sunshine, kteří k nám přijeli na návštěvu a na piknik.

 Navečer jsme nakoupili nějaké ovoce a navštívili pár Liliiných přátel z Austrálie, Německa, Ameriky a dalších zemí – zkrátka multikulturní večer a při výborných domácích hamburgerech jsme hráli super hry, jejichž názvy si bohužel nepamatuji. Pak už nastal čas odjet zpět do Dongobeshe a plně se zařadit do provozu naší školy, o tom ale někdy příště.

Na cestu se s námi vydala tentokrát i Lily, které se po Dongobeshi zastesklo a hlavně nás chtěla seznámit s dalšími wazungu z Dongobeshe. Ano, nejsme tu jediní tři běloši, jak jsme si dlouhou dobu mysleli, ale je nás tu celkem pět. Mimo nás tu totiž už přes padesát let žije misionářský pár pocházející z ostrůvku ležícím na pomezí Finska s Norskem. Goti i Ula jsou sedmdesátníci, kteří svým elánem vypadají na dvacet. Před šedesáti lety k oběma promluvil Bůh a oni dostali pocit, že musí jet do Afriky pomáhat. Přesto, že spolu tenkrát chodili, ani jednoho z nich nenapadlo, že by mohli jet spolu. Rozešli se a každý šel před svou cestou pohovořit s pastorem. Vlastně on je dal zpátky dohromady, když nechápavě položil otázku „Proč nejedete spolu?“.

Goti s Ulou prvních deset let objížděli jednotlivé vesnice v Tanzanii, kde vedli kázání a snažili se učit místní lidi křesťanským návykům. Když už je kočování unavovalo, usadili se v Dongobeshi a založili školu – tedy jednu přímo v naší vesnici a dalších asi 5 po okolí. Jedná se o velice kvalitní střední školy, jejichž žáci jsou podporováni často přímo ze zdrojů Gotiho a Uly. Oni sami tak pomohli stovkám dětí k nástupu na univerzitu. Sami po svých studentech vyžadují vynikající výsledky, díky čemuž se většina studentů stane lékaři, či zdravotními sestrami.

Goti s Ulou nás tak několikrát pohostili u sebe doma, ať už nás pozvali na oběd, na večeři, či jen na výborné norské sušenky s lahodnou kávou, která nám tu tak chybí. Jeden den nás vzali na piknik na kopec, který Goti dostal od místních usedlíků darem. Je to kopec poněkud dál od Dongobeshe s nádhernými výhledy do okolí.

Čas tu ale běží neuvěřitelně rychle a týden v přítomnosti Lili, Gotiho a Uly rázem uplynul a nám nezbylo, než zamávat vzdalujícímu se Gotiho autu unášejícího naší kamarádku zpět do velkoměsta Arushe.

Více fotek z kráteru Ngorongoro naleznete zde.

Pokud by Vás zajímalo z Maretadu, můžete ho shlédnout tady a pár fotek zde.

Denda