Opravdu musíme do Arushe? Ptali jsme se sami sebe…Arushu totiž neměl nikdo z nás rád a proto kdykoliv jsme se v ní ocitli při našem cestování, snažili jsme se ji co nejrychleji opustit. Lidé zde jsou otravní, pořád nám něco vnucují a vůbec, zlatý Dongobesh.

Zásoby peněz nám však pomalu docházely a nejbližší bankomat akceptující VISA kartu v Haydom nefungoval. Co naplat, musíme podstoupit téměř devítihodinovou cestu přecpaným autobusem bez klimatizace, abychom dorazili do velkoměsta. Tentokrát jsme si ale řekli, že neodjedeme, dokud v Arushi nenajdeme alespoň jedno místo, kvůli kterému se tam budeme rádi vracet…a tak začalo naše objevování.

Po příjezdu jsme celí polámaní dorazili do našeho hostelu – cena za pokoj se dvěma postelema stojí jen 10000 TSh, tedy cca 125 Kč a navíc se nestarají o to, kolik lidí spí na jedné posteli. Večer jsme se vydali jen k bankomatu a na menší nákup do Nakumatu, večeři si dali v protější restauraci a celý večer si pak užívali rychlého internetu a tím možnosti se po dlouhé době spojit přes Skype s našimi nejbližšími (i kamera nám fungovala).

Druhý den jsme ráno nejprve dali stahovat filmy a pak se vydali hledat krásy Arushe. Listopad se asi neřadí mezi turistické špičky a proto se ani na ulici nepotuluje tolik otravných prodavačů klobouků, slovníků a všemožných suvenýrů, kteří by na nás dělali nálety, dokud by nás neobrali o všechny naše úspory. V poklidu jsme tedy došli se zastávkou v místním mikro parčíku až k masajskému marketu a k našemu překvapení nebyla ani zde téměř žádná bílá noha. Začali jsme procházet obchůdky a postupně utrácet desetitisíce shillingů. Mám ale pocit, že ceny byly tentokrát příznivější, než v období velkých prázdnin, a nebylo ani moc složité je dále smlouvat – myslím, že se v tom všichni, nebo alespoň já, neustále zdokonalujeme. Okolo páté hodiny už nám ale všem začalo škrundat v bříškách a proto jsme se vydali hledat něco dobrého k snědku. Marně jsme hledali restaurant Pizza Arusha - vše špatné je ale k něčemu dobré a my tak objevili restauraci s pečenýma kuřátkama jen kousek od našeho hostelu. Nedokážu ani říct, jaká slast to pro nás byla, mít po více než čtvrt roce v ruce zas pořádný kus řádně propečeného masíčka. Kuře padlo a my si dali předsevzetí, že další den tam zajdeme znovu – nebudeme však šetřit, ale dáme si to kuře každý sám.

Pátek, a tedy poslední celý den strávený v Arushi jsme začali opět dobrou snídaní. Po cestě na masaj market se nám podařilo nakoupit kabely ke školním počítačům, lahev vína na večer, čokoládky pro děti, výborné ananasy a Michal neodolal místnímu naháněči a stoupnul si na váhu, aby zjistil, že zhubnul téměř 15 kg (my jsme si na to s Ankou netroufly). Po cestě jsme ještě na chvíli zalezli na místní hřbitov, kde jsme obdivovali staré elegantní náhrobní kameny poseté fialovými kvítky. Na samotném marketu jsme dnes netrávili tolik času, protože nás zpět domů táhla vidina pečených kuřat. Jak jsme řekli, tak jsme udělali a v muslimské restauraci si objednali 3 pečená kuřátka a troje hranolky – ano, já si připadala trošku nenasytně a hloupě, ale když tak dlouho nemáte kousek dobrého masa tak prostě neodoláte. Anka s Michalem se činili a celou porci skutečně spořádali, já si musela alespoň pár kousků odnést na později. Aby nám trochu vytrávilo, tak jsme se vydali na večerní procházku směrem k Nakumatu, kde jsme si koupili nanuky a sedli si na obrubník, abychom si užili poklidný večer. Z nedaleké restaurace k nám doléhala docela příjemná muzika a začalo se zde scházet čím dál víc lidí. Neodolali jsme tedy a zašli se podívat, co že se to děje. Restaurace byla spíš takový klub zaměřený na wazungu, tedy bělochy (ale černochů tu byla i tak převaha), ve které se zvučilo na plánovaný koncert. Z plánované půl hodinky jsme se vraceli až kolem druhé ranní zpět do našeho hostelu. Party to byla vydařená, konečně jsme si všichni zatrsali a vyřádili se. Trochu nám zatrnulo, když jsme na dveřích hostelu objevili zámek. Chvíli jsme se snažili dobouchat, ale pak zjistili, že zámek není zamčený. Někdo padl do postele a já zahnala svůj noční hlad zbytky kuřátka a pak doháněla zanedbané telefonáty na Skypu. Do postele jsem se dostala kolem páté ranní, abych si užila alespoň dvě hodiny spánku před zpáteční cestou do Dongobeshe. Cíl naší cesty byl naplněn, v Arushi se nám začalo líbit.

Denda

V minulém příspěvku nazvaném „Africká láska“ (odkaz zde) jsem lehce zmínila jak „komplikované“ tu je najít si životního partnera a proto není divu, že se tu odehrává jedna svatba za druhou. Není příliš složité se o konání svateb dozvědět, jelikož vám každou chvíli někdo přinese psaní s žádostí o finanční podporu plánovaného dne D. Nezáleží na tom, zda jste se s nevěstou, či ženichem někdy potkali a tak se stává, že přispíváte vzdáleným sestřenicím, strýčkům a tetičkám z desátého kolene nějakého učitele. Přispívají ale většinou téměř všichni z učitelského sboru a tudíž by bylo nevhodné ukazovat bílé tváře ve světle skrblíků. Koneckonců příspěvek 2000 TSH (v přepočtu asi 25 Kč), který se většinou vybírá, nás nezabije. Pro ty, které známe, přispíváme o něco víc - cca 5000-10 000 TSH, tedy okolo 100 Kč.

Jak vlastně taková svatba probíhá? Jelikož jsme líní jezdit daleko, počkali jsme si, až se nějaká bude konat přímo v Dongobeshi. Jednalo se o svatbu Elizabeth a  Dea, jednoho z našich učitelů, kterému táhne ke čtyřiceti a rozhodl se proto oženit. Svou ženu si vyhlédl zhruba před měsícem (do té doby se neznali) a hned začali plánovat svatbu.

Svatba samotná se konala nejprve v místním kostele. Pro ty, kteří stejně jako já do kostela moc často nezavítají, to byl zajímavý zážitek, který mě ale utvrdil v tom, že svatbu v kostele bych nechtěla. Nejsem si jistá, jestli obřad bavil alespoň oddávajícího kněze. Svatebčané i všichni jejich hosté se totiž podle výrazů ve tváři bavili asi jako na pohřbu a za celý obřad se mi podařilo zachytit jen jediný úsměv na tvářích svatebčanů. 

Došlo k výměně prstýnků, přečtení manželských slibů a vyřčení pověstného „ndio“, tedy „ano“ obou novomanželů. Marně jsem však čekala na polibek ženicha a nevěsty, to se tu zkrátka nekoná. Po obřadu proběhlo pár aranžmá na fotografie a poté se čerstvě sezdaný pár vydal se svými nejbližšími na další focení po okolí.

My zůstali v Dongobeshi a připojili se až na odpolední oslavy v domě ženicha.  Nechyběl zde školní sbor, vyhlášený moderátor z Mbulu, dort (tedy spíše buchta s trochou marcipánu) pro novomanžele a jejich rodiče, ani upečená koza. Jeden ze zvyků kmene, ze kterého totiž Deo pochází, spočívá v porcování obětované kozy. 

Co se krájení dortu týče (krájí ho samozřejmě novomanželé společnými silami), tak nečekejte, že dostanete velký kus, po kterém už nebudete moci sníst nic jiného. Dort se krájí na miniaturní kousky a nejprve vloží novopečený manžel malý kousek dortu do úst své manželce, poté se role vymění a následuje vložení kousku dortu do úst rodičů obou novomanželů. Na svatbě byly celkem tři malé dorty, z čehož jeden dostanou rodiče ženicha, druhý rodiče nevěsty a o ten třetí se musí podělit zbytek hostů.

Dalším ze zvyků, se kterým jsme se setkali, je například přinášení věnců na hrob prarodičů, předávání darů, či nekonečné představování a proslovy všech přítomných. My takto byli vyhlášeni za Američany, Nory, Rusy, Němce i Číňany, než moderátor zjistil, že jsme Češi a Slováci (prý ale všichni vypadáme stejně). Na svatbě nechybělo ani jídlo, které bylo nabídnuto i dalším „nezvaným“ sousedům a hostům z celé vesnice a trochu toho tance. Celá svatba končila okolo 18 hodiny, kdy se svatební hosté rozutekli do svých domů.

Denda

Pro zobrazení fotogalerie ze svatby klikněte zde. 

Video zde.

Dobře se nám žilo v té naší vile. Až do před minulé středy teda, kdy náš drahý ředitel měl odjet na dalekou cestu do jedné exotické země – České republiky. 

Jelikož ještě nikdy před tím letadlem neletěl, všichni jsme prožívali úzkost za něj. Asi jsme se báli na tolik, že se zdálo, že na něho už žádná ani nevyšla. A tak se ráno, v den odjezdu na svou cestu rozhodl, že bude nejlepší, když se s celou rodinkou přestěhujeme do našeho zbrusu nového domečku. Tak jsme si sbalili těch svých pět švestek a s vráskou na čele jsme následovali rodinu ředitele. První noc, byla krásná. Hlavně pro mě. Za prvé, mám novou postel, na které se mohu rozvalit jak jsem dlouhá a široká. Za druhé, za okny mi už nečeká pět prasat a 2 kohouti aby mě mohli v pět ráno budit svými písněmi. A za třetí, už není. To je tak asi všechno...

Hned první den, jsem navštívila naši společnou toaletu, kde překvapivě k mému neúdivu chyběla polovina záchodového prkénka. To jim samozřejmě nemůžu mít za zlé, jelikož jim asi nikdo neřekl, že na prkénku se nestojí... Večer mířím do sprchy a zjišťuji že není teplá voda, což jsem Tanzánii už dávno odpustila, a tak si pískám studenou písničku a jdu spát. Na druhý den zjišťujeme, že elektřina nechybí v celé vesnici, ale jenom v našem domečku, jelikož jsme zapomněli včas zaplatit kredit. No nic, takže nebude ani teplé kakajíčko, nevadí, jdeme dál.

Elektřinu jsme neměli ještě další 2 dny, a v den kdy se nám vrátila a mohli jsme opět vidět na krok, jsme běželi k zásuvkám připraveni si nabít všechny přístroje ať můžeme zase normálně fungovat, ale co, zásuvky nefungují...samozřejmě nás napadlo, že to může být pojistkama a tak jdeme skontrolovat jedinou známou krabici. Tam se ale zdá, že je všechno jak má být a tak se sklopenými hlavami jdeme zase myslet středověky. Večer si tak sedíme a povídáme o životě, jelikož si o to atmosféra přímo žádá, když v tom někomu bleskne hlavou geniální myšlenka. „ Co když je tady ještě někde schovaná druhá krabice s pojistkama!? “ Tak bežíme, a hledáme kde se dá, najednou to vidíme. Je to tam. Krásná šedá plechová krabice, přímo nad našimi hlavami. Odhodlaně beru první plastovou židli, kterou vidím a s nadějí sahám po dvírkách, pomalu je otevírám...a! Přesně tak! Jeden maličký čudlíček se rozhodl být jiná a stojí se skloněnou hlavou mezi ostatními vspřímenými čudlíky. CYK! A už je nahoře, v tom se jeden z nás rozběhně k první zásuvce a s nadšením zvolá: jede to!!! Začínáme doslova jásat, skoro jsme se dostali na jeden tón a vypadalo to, že z toho bude nějaká píseň o vítězství, když najednou...ti, co trošku pochopili jak to u nás chodí, asi tuší co přišlo. V Dongobeshi vypli elektřinu.

Nebudu vás déle zdržovat tím, co vlasně prožíváme skoro co dva dny, a dovolte mi pokračovat ve vyprávění o tom, co ještě nového máme v našem domečku. Nezle míti konvici a plotýnku společně zapnutou – kvůli pojistkám, voda z koupelny teče do obýváku, a nejdou zavřít dvěře na záchod :) Ale jinak jsme šťatni,postupně jsme si na všechno zvykli a společně prožíváme krásné chvíle, až na brouky v posteli, ty moc rádi nemáme.

Než se s Vámi rozloučím, musím říci jednu věc. Na to, jak naše tanzánská rodina žila před tím, v domě, kde se slepice procházely po jídelně a kde na záchod chodili ven do díry, se to s tímhle naším novým domem nedá ani srovnat. Je tady čisto a krásně, stěny jsou namalované zářivou barvou a v pokojích je sucho a voňavě. To, že je tu pár malých nedotažených věcí, můžeme přeci pominout :).

Anka

Zdravím Vás mí drazí a nejdražší, jsem tady a rozhodla jsem se utnout mé dlouhé mlčení a podělit se s Vámi o pár vlastních dojmů z posledních dnů v našem malebném Dongobeshi. 

Tak jsme se konečně rozjeli. Už nám uběhl měsíc a něco od začátku školy a my jsme nezastavitelní. Každý den začíná stejně. Pokud vás ráno nevzbudí chrochtání a kvičení prasat nebo pláč a řev trestaného dítěte, pak vás už jistě probudí zpěv našich zlatých dětí, které ráno začínají pochodováním doprovázeným zpěvem vlastneneckých písní nebo oslavou naší školy a přátel z Čech. Je to ze všech to nejmilejší probuzení. 

Děti z Ley nám hluboce přirostly k srdci. Při nedávné návštěvě nedalekého sboru, kde zrovna probíhal "den dětí", jsem jen tak seděla a pozorovala ty krásné místní děti, jak se houpou do rytmu afrických písní, uvědomila jsem si, že mi chybí ty naše. Prostě mě popadla úzkost a nemohla jsem se už dočkat, až to skončí a my budeme moci se opět vrátit k těm našim zlatým do Dongobeshe. Tenhle jev se u mě u mě opakoval už víc krát. A nejsem v tom sama :). Už mezi námi i padla otázka: „Co budeme bez nich dělat, co až se vrátíme a už se na nás nebudou smát ty krásné známé tváře?“ Samozřejmě budou jiné známé tváře, ale když se jednou do dětí z Ley zamilujete, tak už je z hlavy nedostanete. A tak jde den po dni a přicházejí nové zkušenosti a nové výzvy, a když pak večer sáhnete po kapesníku a smrkáte písek a krev, tak to je vždycky s pocitem, že to za to stojí :).

Anka

Když se řekne „Afrika“, spousta si lidí krom oblíbených safari a obrovských baobů představí rozvětvenou rodinu, která hraje zásadní roli v životě všech jednotlivců. Bohužel není vše takové, jak se na první pohled zdá. Opravdu je zde běžné mít velkou rodinu, ve které je i více než deset sourozenců a k tomu si přibírat další sirotky, ovšem vztahy v rodinách trochu změnily můj pohled na africký život. Odloučení muže a ženy zde není nic neobvyklého - a tím nemyslím nějaké krátkodobé, ale takové, kdy muž pracuje celý život v jiném městě, jiném státu a svou rodinu jezdí navštěvovat jen třikrát do roka během prázdnin. Pokud se páru poštěstí, že spolu mohou žít na jednom místě, vypadá to tak, že muž do večera pracuje a žena se stará o domácnost - často se tu stane, že sám otec nedokáže odpovědět na otázku, kolik má dětí, či jak se jeho děti jmenují.

Celkově mají africké vztahy odlišný charakter od těch, na které jsme zvyklí. To, že se dva dospělí muži, či dvě ženy drží za ruce a objímají při cestě městem je naprosto běžné, avšak že by manžel objal svoji manželku? Chytil ji za ruku, či letmo políbil? To je zde naprosté tabu. Jakékoli něžnosti, či projevy úcty, respektu a náklonosti se zde na veřejnosti nekonají, a obávám se, že ve většině případů se nekonají ani za zavřenými dveřmi rodinného domu.

Jak tu vlastně probíhají námluvy? Většinou si muž na nějaké veřejné sešlosti vyhlídne ženu, která se mu líbí. Poté za ní zajde a po lehké konverzaci si vymění číslo. Po pár zprávách už komunikují o společné budoucnosti. Během 1-3 měsíců proběhne žádost o ruku, vykoupení slečny od jejích rodičů a svatba. Žádné romantické procházky, žádné letmé doteky, žádné polibky a zamilované pohledy. Vše zde probíhá na vysoce formální a povrchní úrovni.

Často jsme o tom se zdejšími muži i ženami diskutovali a přemýšleli, jak tu lidi bez lásky a hlubokých citů mohou být šťastní. Jak je vůbec možné, že se u nich tyto emoce neprojevují… Postupem času jsme snad našli odpověď. V lidech jsou potlačovány jejich city již od dětství. Pokud netrpíte nějakou strašlivou nemocí, máte střechu nad hlavou a plný žaludek, tak si nemáte na co stěžovat. Plakat je špatné a dávat najevo své pocity též, protože vyjadřují vaší slabost a ostatní by jich mohli zneužít. Děti v sobě musí dusit bolest i stesk po rodičích, protože se tu učí, že „feelings are bad“ (pocity jsou špatné). S rostoucím věkem se tak děti učí neprojevovat vlastní city a celkově o pocitech nepřemýšlet a nemluvit, tím ale ztrácejí i schopnost empatie. Místní dospělí ani děti nedokážou přemýšlet o  tom, co svým chováním způsobí někomu jinému a chovají se proto často bezohledně. Z tohoto stylu života pak vychází i další problém, a tím je neschopnost běžné komunikace.  Děti (ani dospělí) nejsou zvyklí předávat informace, které mají. Často tyto situace vyvrcholí v mnohá nedorozumění, nutné změny či rušení plánů na poslední chvíli a ztrátu času. Místní nad tím však jen mávnou rukou a řeknou „hakuna matata“.

Denda

Že potřebujete nové kolo? V Evropě jsme trošku rozmazlení a potřebujeme speciální kolo na silnici, do nerovného terénu, na velké sjezdy , na sníh a další. Tady lidem stačí jedno univerzální. Kola zde navíc nejsou tak poruchová, jelikož nemají odpružené vidlice, které by mohly zlobit (maximálně pár pružin pod sedlem), ani tisíc převodů - zato na každém kole najdete zvonek a kvalitní stojánek. 

Sjedete a vyjedete s nimi úplně všechno, a když píchnete, tak zkrátka použijete list kaktusu namísto montpáky a duši vyměníte…nebo dorazíte do zdejší opravny kol.

Není zcela pravda, že by zde ženy na kole nejezdily. Já osobně už viděla minimálně tři holky ze secondary school a potkala jednu paní, která denně dojíždí asi 20 km do práce a zpět. 

Mužů na kole ale potkáte o poznání víc. Oproti Evropě zde ale kolo v 99 případech ze sta neslouží pro rekreaci, nýbrž jako dopravní prostředek na přepravu menších nákladů, které byste jen těžko nesli v náručí, ale které nejsou zas tak velké, abyste kvůli nim museli zapřahat tažné krávy. 

Cyklistické kolo je zde dopravním prostředkem pro řidiče a 1-2 spolujezdce. Když někdo jede sám, rychle mu přibyde společnost. I přesto, že si bicykl ne každý může dovolit, potkáte ho na každém rohu, Dongobesh je zkrátka cyklistická vesnice:)

Denda

Minulý týden jsme se v rámci předmětu ICT (a probíraného učiva zaměřeného na uchovávání psaných materiálů) vydali se čtvrtou třídou do knihovny v místní Secondary School. 

Děti si mohly prohlédnout rozsáhle sbírky knih i knížky zaměřené na jednotlivé vyučovací předměty.

V rámci exkurze jsme si prohlédli celé zázemí školy a jeho okolí zahrnující dívčí a chlapecký hostel, jídelnu s kuchyní a stodolu s chlívky pro školní dobytek.

Denda

Stejně jako českým žáčkům, i těm africkým začala škola (dokonce ještě o pár dní dříve). Chtěli jsme se zapojit do tvorby rozvrhů, avšak sedět na svahilské učitelské poradě nemělo moc smysl (navíc se tam neřešily rozvrhy, ale pouze jednotlivé předměty a jejich vyučující).

Kompletní rozvrhy tu pak sám vytvářel pouze akademik pro vzdělání. Vymyslet hned napoprvé kvalitní rozvrh pro 6 tříd a 3  třídy přípravné tak, aby se učitelům nekryly žádné hodiny, je poměrně náročný úkol. Pokud do vás ale navíc nějací „wazungu“ (rozumějte běloši) neustále hustí, že v odpoledních hodinách můžete vyučovat jen předměty jako vocational skills, personal development and sport a ICT, pak je to úkol skutečně nadlidský. V prvním týdnu se proto musel rozvrh hned několikrát předělávat - v podstatě to ale až tak nevadilo, jelikož většina dětí stejně ve škole ještě nebyla.

Problém jsme s tím měli snad jen my, jakožto „non-africans“, protože jsme si pořád ještě nezvykli na to, že se nemá nic plánovat předem a že co je napsané stejně většinou neplatí. Několikrát se mi tak stalo, že jsem se na popud některého z učitelů připravovala na hodinu, která stejně nakonec nebyla. No nic, hakuna matata aneb nesmíme se zabývat malichernostmi.

První týden tedy pominul, změny v rozvrhu se (snad) ustálily a my začali vymýšlet, kde se můžeme angažovat. Za mnou přišli hned dva učitelé. Jeden s žádostí, zda mu můžu občas pomoc s výukou angličtiny v pre-unity class – z čehož se postupně klube příprava každodenní výuky této třídy, a druhý, kterému jsem slíbila pomoc s výukou ICT ve 4. a 6. třídě. Paráda. V šestce už probrali MS-Word a nyní se vrháme na Excel. Přemítám v hlavě, co všechno jsme se učili a jakým způsobem a připravuji si výukové materiály. Trochu se zarazím, když se podívám do učebnice, podle které se ale ICT vyučuje. „Toto je Tool Bar, toto je Scroll Bar, toto je Menu Bar,,…“ (zkrátka nepotřebné věci). Děti se zde učí teoreticky nazpaměť části jednotlivých programů, aniž by se dostali k tomu si daný program vyzkoušet. Jednou za týden zde prý probíhá praktické vyučování, ovšem v tom smyslu, že se 30 - 40 dětí podělí o 5 počítačů, přičemž počítač ovládají jen ti nejzdatnější (a ti, co by to potřebovali nejvíc, se k němu vůbec nedostanou).

Po každodenních promluvách se mi nakonec podařilo akademika přesvědčit o realizaci půlených hodin. Učitel si nechá polovinu třídy, se kterou bude mít teoretickou hodinu, já si vezmu druhou polovinu na praxi a příště si děti „vyměníme“. Konečně krok vpřed, myslela jsem si. Dohoda s učitelem skutečně platila. Když však neselže lidský faktor, selže elektronika a tak jsme první hodinu strávili spouštěním počítačů. Čtyři z pěti počítačů je na Afriku, myslím si, dobrý výsledek. No což, začneme až zítra. Další den však pro změnu nešla elektřina a den na to byla počítačová učebna obsazená.  

Teprve po dvou týdnech výuky se nám podařilo dostat do učebny, zprovoznit počítače a dokonce i elektrický proud nám vycházel vstříc. Sice byla neděle, ale děti ochotně přišly do školy, aby se něco přiučily. Z plánované jedné vyučovací hodiny jsme odcházeli téměř po třech hodinách intenzivní práce. Plánované aktivity jsme samozřejmě nestihli, ale jedna ze čtyř je pořád lepší než nic. V úterý se měla konečně konat regulérní půlená hodina. Bohužel, i tentokrát jsme narazili. Ve škole totiž připadá jedna učebna na jednu třídu a to včetně té počítačové. Půlená hodina tedy vypadala tak, že polovina třídy sledovala, co se děje na počítačích a na promítacím plátně, zatímco druhá polovina třídy byla otočena k tabuli a psala kontrolní test. 

Naším úkolem je zkrátka naučit se pracovat „v polních podmínkách“ a pokusit se zvýšit efektivitu práce.

Denda

Jeden článek o mém běhání jsem již napsala, a tudíž ho nyní jen narychlo doplním o další story. Stalo se Vám někdy, že jste si jen tak běželi a někdo se k Vám s úsměvem připojil? Nebo že někdo seskočil z kola (když jel jako spolujezdec) a proběhl houštím, jen aby Vás dohonil, pozdravil a alespoň kousek s Vámi popoběhl? A co teprve když běžíte, předběhnete dva jdoucí středoškoláky, kteří se v tu chvíli rozeběhnou a postupně nabalují své další kamarády, až tvoříte houf o šesti lidech? Dnes jsem si připadala skutečně jak Forest Gump. Pokud to tak půjde dál a množství lidí bude narůstat pořád stejným tempem, tak tu za chvíli rozběhám celou Tanzanii :) 

Denda

„S resident permittion nemusíme žádat o  vízum do Keni předem! Pokud chceš jet, sejdeme se pozítří v Arushi.“ Asi takovou zprávu jsem dostala během své „dovolené“ v Kateshi. Normálně totiž musí nerezidenti východní Afriky žádat o  vízum 14 pracovních dní před plánovaným vstupem do země. Wow, tak paráda, sice jsem počítala s tím, že se vrátím zpět do Dongobeshe, ale nějak se to zvládne. Michal dostal za úkol mi přivést pas, mezinárodní očkovák a zmíněné povolení k pobytu v Tanzanii. V Arushi jsem se ještě domluvila s Martinem, že chci zůstat v Keni déle než jen tři dny, jak původně plánoval a v neděli jsme již seděli v autobuse směr Nairobi.

Trochu jsem měla nahnáno z hraničních přechodů - co když nás nakonec nepustí? Ale vše proběhlo hladce podle plánu. Vyplnit výjezdní list, sejmout otisky prstů, jedna fotka, vyplnit formulář s žádostí o  vízum, opět sejmout otisky, úsměv, 50 dolarů a  „welcome to Kenya“. Ufff, ulevilo se mi, když jsem znovu usedla do autobusu a  jelo se dál. Tedy, „jelo“ jelikož nás každých 5 kilometrů stavěla policie a prohlížela autobus. Nicméně jsme nakonec dorazili do Nairobi, kde na nás již čekal Martinův bratranec. Chvíli jsme pozorovali vykládání nákladu ze střechy autobusu (při které se cca polovina zavazadel rozbila) a  pak už se vezli do domu Martinovy sestřenice, u které jsme měli strávit celý týden. 

V prvních chvílích jsem měla trochu šok. Nairobi je vysoce rozvinuté město s hustou dopravní sítí silnic a  dálnic. Najdete zde obrovské supermarkety s evropským sortimentem zboží a i domy zde mají spíš evropský charakter.

Nespí se zde na slamnících ale v klasické posteli, v každém domě je sprcha a obývák je místo, kde jsou pohovky a televize. V kuchyni se nevaří na ohni, nýbrž na klasickém plynovém sporáku a ve většině domů mají i ledničku. Kuchyň bylo první místo, kam mě po mém příchodu zatáhli. Zkrátka, jak přijde žena do domu, postaví ji k plotně - trochu divný zvyk, za který jsem ale nakonec byla ráda. Mezitím co jsem se učila dělat chapatti a klábosila s ženami v kuchyni, musel Michal po stopadesáté sledovat zprávy a rozebírat problém plánovaného importu cukru.

První večer jsme sestavili plán toho, co chceme všechno vidět a stihnout. V pondělí jsme se tedy vydali na „Thica waterfalls“ s jedním z Martinových bratranců. Byla jsem trochu zklamaná, protože se vodopády nenacházely uprostřed divočiny, jak jsem čekala, ale v areálu hotelu, do kterého jsme museli platit vstup (i pro Martina a jeho bratrance). Přesto když po dvou měsících vidíte takové množství vody, máte chuť skákat radostí.

V rámci hotelového komplexu jsme mohli navíc navštívit i něco jako místní ZOO, kde jsme se mohli tváří v tvář setkat se pštrosem, nebo si téměř sáhnout na krokodýla.

Naší další zastávkou byla ananasová plantáž. Poprvé v životě jsem viděla, jak se skutečně ananasy pěstují a několik jsme si zde i nakoupili. Den jsme zakončili v National Museu, u něhož se nacházel i Snake Park. Nejvíc nás tu opravdu pobavila cedule „Trespassers will be poisoned“ (říkající, že pokud vstoupí na dané území nepovolaný, bude otráven) na kmeni jednoho stromů. My prohlídku přežili a v pořádku dorazili domů. Ze slušnosti jsme se zeptali Martinova bratrance, zda mu můžeme něco přidat alespoň na benzín – trochu jsme vykulili oči, když začal počítat: „Za benzín 2 000 KES (tedy Keňských shilingů, což je zhruba 20  USD - přitom kupoval jen za 10) a pak musím spočítat tu ztrátu, co mám, jelikož jsem dnes nepracoval, no normálně byste taxikářovi zaplatili 10  000 KES (100 USD) za den, takže mně postačí jen 5 000 (50 USD), vždyť jsme skoro rodina!!!“ S tím jsme opravdu nepočítali, ovšem v rámci dobrých vztahů jsme byli nuceni danou částku akceptovat. S tímto pánem už opravdu na výlet nechci, ani si to s mým rozpočtem nemůžu dovolit. 

V úterý jsme se s Martinem vydali na slovenské velvyslanectví, kde se nám lehce arogantní Slovák vysmál za to, že jednak děláme Martinovi doprovod a za druhé, že nežádáme o vízum v Dar es Salaamu v Tanzanii na jakémkoliv evropském velvyslanectví. No nic, pro příště to budeme vědět. Alespoň jsme nemuseli čekat a Martin šel přednostně na řadu. Odpoledne nás vyzvedl druhý bratranec a zavezl k sobě na večeři (asi nejlepší jídlo za celý pobyt – konečně bylo maso řádně propečené a úplně se rozpadalo). Tento zánovní dům mě nadchl, i když to bylo asi způsobeno přítomností dvou pubertálních dětí (v mém věku) a jejich ztřeštěné kamarádky. Večer jsme si zalezli do podkrovního pokoje a úžasně si pokecali, zatímco se dole opět promítaly cukrové zprávy.

Ve středu nás Martin opustil a my se vydali s Johnem (manžel Martinovy sestřenice) na kráter Mt. Longonot. Ještě předtím jsme se však raději zeptali, co nás bude výlet stát. Tentokrát nás odpověď už potěšila, jelikož John po nás požadoval pouze 2 000 KES na benzín (který jsme skutečně projeli). Výstup na okraj kráteru byl natolik náročný, že se John rozhodl zůstat a počkat na nás, než si obejdeme 7,2 km dlouhý okruh po vrcholcích kráteru.

Musím říct, že to stálo za to. Zjevily se nám překrásné výhledy do krajiny, sahající až k jezeru Naivasha, a dobyli jsme vrchol hory Longonot, tyčícího se do výšky 2 870 m. n. m. Bohužel už nám však nestačily síly, nebo spíš čas na sestoupení do útrob zalesněného kráteru, tak „snad příště“. Cestou domů jsme se zastavili na nákup ovoce a přímo v obchodě snědli několik exotických pochutin (které už nejsem schopna pojmenovat).

Ve čtvrtek se nás ujala Martinova neteř Jeny, která nám měla ukázat samotné srdce Nairobi. Prošli jsme tak celé přelidněné centrum a zamířili do Uhuru parku v centru města. Tento park slouží jako „zábavní a relaxační centrum“ a najdete zde vše od kolotočů, přes zmrzlinu až po tichá zákoutí vhodná ke čtení knih. My zamířili na šlapadla, kde se zrodil plán na další den ve formě koupání na střeše mrakodrapu - a tudíž nezbytný nákup plavek. Netušili byste, jak je složité si zde pořídit „klasické“ bikiny. Samozřejmě je tu mají, ale ty vzory a střihy, no šílenost, a tak jsem i já nakonec zvolila nákup dětských plavacích kraťásků (velikosti XXL) s tílkovým topem, který na sebe radši nikdy nenavleču. Tento velkolepý nákup jsme oslavili obědem ve formě pizzy (jaká slastná změna po dvou měsících v Dongobeshi na rýži, kukuřici a fazolích) a desertem ve formě kopce výborné zmrzliny polité karamelem – mňam, ještě teď se mi sbíhají sliny. Cestou domů jsme se pak zastavili na nákup potravin v supermarketu, abych se doma mohla pustit do přípravy pravé české kuchyně. Měla se podávat rajská s plněnýma paprikama a houskovým knedlíkem a  jako zákusek jablečný štrůdl. Až na pár drobností jsme sehnali vše potřebné (jablka zde patří mezi nejdražší ovoce a svou cenou převyšují i ananas, avokádo, či mango) a já se tak doma chopila nadvlády nad kuchyní. S Michalovou pomocí to šlo jak po másle. Rajská byla téměř hotová, knedlíky tančily ve vařící vodě a zbývalo jen upéct připravený štrůdl v předehřáté troubě. „Ajj, zhasnul plamínek“ bylo to poslední, co jsem řekla před tím, než jsem byla pohlcena plameny. Už chápu, proč se u nás do plynu přidávají ty smrduté látky. V Keni na to však ještě nepřišli a tak vás nenapadne, že z trouby něco uniká (co se vzápětí dostane k hořícím plotýnkám a způsobí výbuch). Okamžitě jsem přeběhla do koupelny a ponořila hlavu do kýble se studenou vodou (ještě že tam byl). Přesto jsem nezachránila spálené řasy, obočí, polovinu obličeje a krku. Chomáče vlasů mi odpadávaly ještě druhý den, ale hlavně, že jsem si ochránila oči. Po konzultaci se zdravotní sestrou mi John napatlal po obličeji alespoň zubní pastu, která má chladivý účinek. Štrůdl jsem tak nedodělala a přenechala zbytek vaření Michalovi s Jeny. I přesto se večeře povedla - jen ten štrůdl nebyl pečený, ale smažený na oleji.

V pátek se konečně konalo to, na co jsem se celou dobu nejvíc těšila – návštěva sloního sirotčince a žirafího centra! Sloní sirotčinec je skutečně místem pro sloní miminka, která se ocitla bez rodičů a sama bojovala o přežití. Často byla tato slůňata nalezena zohavená po útoku hyen, podvyživená, či na pokraji života a smrti. Celý komplex funguje již zhruba 30 let, přičemž na počátcích byl obydlen pouze 2-3 slůňaty. Sirotků však přibývá a je potřeba se o ně postarat. Slůňatům je zde poskytnuta 24 hodinová péče, která zahrnuje pravidelné krmení třemi litry mléka každé 3 hodiny.

Když slůně dosáhne zhruba dvou let a jeho fyzický stav je na dobré úrovni, dochází k pokusu o jeho návrat do volné přírody, který může trvat i několik let. V sirotčinci se dozvíte jednotlivé příběhy sloních miminek, a pokud se vám poštěstí (tak jako mně), tak si sloníka po krmení i pohladíte. Pokud máte navíc v kapse 50 dolarů, můžete si slůně adoptovat a přijít se na něj podívat i mimo návštěvní hodiny. Každý rok pak navíc dostanete zprávu o tom, jak se vašemu drobečkovi daří.

Od sloního sirotčince je to jen kousek - obzvlášť pokud si stopnete školní autobus, který má téměř stejnou cestu jako vy - k žirafímu centru. Komu z Vás se poštěstilo líbat se s žirafou? Nebo hned s několika žirafami za sebou? Mně jo.

Navíc jsem zjistila, jak poznáte žirafu od žirafáka pouhým pohledem do tváře. Žirafa má totiž růžky na koncích pokryté černým chmýřím, zatímco žirafák je úplně plešatý :) Pátek byl pro mě jeden z nejlepších dnů v Nairobi a v Keni celkově. Slůňata i žirafy mám před očima ještě teď. Aby to však nebylo málo, tak jsme den zakončili plaváním v bazénu (pravda nebyl moc velký) na střeše jednoho z hotelů. Sice to nebyl pohled z amerických filmů, ale i tak to byl super zážitek (pokud navíc víte, že si další půl rok nezaplavete).

V sobotu se konala velká rodinná oslava v malé vesnici nedaleko města Nakuru, na kterou jsme byli také pozváni. Pokud si myslíte, že máte velkou rodinu, jste na omylu. Ptala jsem se, zda se něco slaví, protože sešlost opravdu vypadala, jak něčí svatba. „Ale ne, jen jsme se sešli u babičky a její sestřenice.“ Ženy klasicky krájely, loupaly, pekly a vařily v několika velkých hrncích, zatímco muži stavěli zahradní stan a poté odvedli beránka na porážku – ještě že jsem ženská a nemusela jsem se toho účastnit. Já dostala důležitou úlohu ve formě válení těsta na chapatti. Ve chvílích volna jsem se chodila podívat za Michalem, který se raději schoval na stromě a česal žluté ovoce podobající se našim „špendlíkům“. Hostina byla opravdu velkolepá (až na to, že beránka jsem opravdu nepozřela) a chapatti všem moc chutnaly.Po obědě jsme neměli moc co dělat, a tak nás jeden z rodinných příslušníků vzal alespoň na malou procházku po okolí. Neděli jsme strávili převážně doma. Pořádně jsme se vyspali, dali si posledního nanuka na dlouhou dobu a rozloučili se s Martinovým strýcem a ostatními členy rodiny. V pondělí ráno jsme se již vezli mikrobusem zpět do Tanzanie, přičemž se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Afriky, Mt.  Kilimanjaro (5 895 m. n. m.).

Musím říct, že ač byl celý týden skvělý, nemohli jsme se dočkat „klidu a pohody“ s našimi dětmi v Dongobeshi.

Denda

Pro zobrazení fotografií z cesty klikněte zde.

Krátký video záznam naleznete zde.