Dovolená s miláčkem

Tentokrát se pustím do článku trošku osobnějšího, jelikož se netýká chodu školy, učitelů, dětí ani života nás, jakožto dobrovolníků, ale týká se pouze mě a mojí dlouho očekávané návštěvy. Po odjezdu z Tarakei mě čekala úmorná cesta do Dar Es Salaamu. Sice nebyla o moc delší, než cesta do Mwanzy (tedy nějakých 13 hodin), ale přibyly na ni určité komplikace spojené s nesnesitelným horkem (teploměr ve stojícím autobuse ukazoval okolo 40 stupňů) a mými žaludečními problémy. Nebýt vidiny setkání s mým milovaným, z autobusu bych snad vystoupila a vrátila se do příjemně chladného Dongobeshe.

Konečně jsem se dostala na nádraží a mohla opustit přehřátý autobus – venku však nebylo o nic líp a já tak pocítila pravé africké vedro. Asi po dvou hodinách se ke mně konečně skrz dopravní zácpu dostal manžel sestry jednoho z našich bývalých učitelů a zavezl mě do jejich klimatizovaného domu. Společně jsme povečeřeli, trochu se vyspali a kolem třetí ráno se vydali na letiště vyzvednout Vítka. Zhruba v půl páté jsem se konečně dočkala a po půl roce opět pocítila vroucí obětí.

Náš plán byl předem daný. Z Daru jsme se lodí přesunuli na Zanzibar. Naše první ubytování v Nungwi bylo parádní. Sice trochu dál od moře, ale zato s možností zapůjčení jízdních kol zdarma. 

Den před Silvestrem jsme se v Kendwě potkali s Ondrou a Filipem (ano, takový menší třídní sraz na Zanziku) a Filipovou rodinou a skoro-rodinou, se kterými jsme oslavili Silvestr a Nový rok. Můj žaludek stále trochu rezignoval a já tak nebyla schopná účasti na bujarých oslavách – novoroční koupačku v oceánu jsem ale zvládla. Z Nungwi jsme se přesunuli do destinace Jambiani. Tato malebná vesnička mě očarovala na první pohled – na rozdíl od Kendwy zde nebyli téměř žádní turisté, ale spoustu dětí běhajících po pláži, hrajících fotbal, či prodávajících čerstvé ovoce. 

Každé pro má však i své proti a právě protože tahle vesnice není turisty tak hojně navštěvovaná, nebylo ani vybavení hostelu zcela ideální – chyběla zde klimatizace a malý větrák poháněný elektřinou o síle 12 voltů přestal pracovat při výpadku elektřiny. Navíc zde nebyla možnost dobití foťáku, ani telefonu, a proto jsme se po první noci rozhodli rychle najít náhradní ubytování. Jako by se všichni rozhodli strávit první dny roku 2016 na Zanzibaru. Jen velmi těžko jsme hledali hostel, za který bychom zaplatili méně než 50 USD na noc. Přesto jsme měli štěstí a alespoň na jedno přespání našli místo ve vesnici Paje nedaleko Jambiani. Náhle jsme se ocitli v ráji. Neuvěřitelně milý a ochotný personál nám nabídl pokoj v prvním patře dřevěné chatičky v areálu připomínajícím hippiesáckou osadu disponující bazénem. Ani se nám nechtělo jít k moři. Naneštěstí onemocněl pro změnu Vítek a nemohl si tak užít luxusní areál.

Druhý den ráno jsme odnesli zabalené krosny na recepci hotelu a vyrazili na průzkum s vypůjčeným skútrem. Chtěli jsme se podívat do Jozam National Parku, avšak kvůli špatnému značení jsme odbočili o křižovatku dříve a minuli tak hlavní bránu do parku. Sami jsme si udělali malou zastávku a snažili se potkat alespoň pár opic, ale všechny byli nejspíš nalezlé u hlavního vstupu. Jelikož už se připozdívalo, vrátili jsme se do našeho hotelu a po domluvě s pracovníky jsme si nechali krosny uschované na recepci a šli spát na místní pláž. Nebe bylo krásně jasné a pofukoval příjemný větřík. Vítek rychle usnul a já si tak musela romantiku spaní pod širákem užívat sama. Jelikož byla pláž v blízkosti hotelů, bylo pro nás zajištěno hlídání od vojáků po celou noc. Okolo půlnoci se začal zvedat vítr a Vítek se po paralenu budil pod dvěma propocenýma spacákama zimou. Vydala jsem se hledat lepší úkryt a našla z křoví vytvořené závětří – ideální na spaní. Chlapík s kalašnikovem nás nejprve pozoroval a poté nám dovolil jeho zázemí využít. Ráno bylo Víťovi trochu líp, ale na park to moc neviděl. Na sedačce v hotelu, kde jsme měli schované věci, ho nechali se vyspat, zatímco já se rochňala v bazénu. Pak jsme se přes Stone Town vydali zpět na pevninu.

V Daru jsme se setkali s Vítkovým kamarádem, kterého poznal na Erasmu ve Finsku, samozřejmě z kmene Chagga. William nás vzal na večeři a zařídil spaní v hotelu nedaleko autobusového nádraží. Jelikož se Vítkovi udělalo dobře, vyrazili jsme do Kateshe s plánem pokořit Mt. Hannang, tedy třetí nejvyšší horu Tanzanie.

Do Kateshe jsme dorazili už za tmy a tak bez večeře padli do postele, abychom mohli ráno vyrazit. Stejně jsme ale místo v šest vyráželi až okolo desáté a banální instrukce jak se dostat k hoře, které jsme dostali od Judith, nebyly až tak jednoznačné. Nikdo netušil, kde se nachází „old catholic church“…Až náhle se k nám přidal jeden kluk, který nám chtěl ukázat, kudy se jde – jen nás dovede na cestu, odkud trefíme. Oukej. Minuli jsme jednu křižovatku, přešli přes louku, polní cestou na druhou křižovatku a obloukem okolo vesnice. Pak jsme lesníma pěsinkama pokračovali a pomalu nabírali výšku, až jsme spočinuli na velkých kamenech, odkud už se nedalo zabloudit. 

Cesta ke kamenům nám zabrala asi 4 hodiny a náš průvodce se ochotně nabízel, že s námi může pokračovat až na vrchol, nebo na nás počkat, abychom nezabloudili cestou zpět. S díky jsme jeho velkorysou nabídku odmítli a sami se vydali vzhůru. Cesta byla velmi strmá a o dost delší, než se zpočátku zdálo. Vylezli jsme na hřeben a po něm šli další dvě hodiny k nejvyššímu vrcholku. Mt. Hannang pokořena a my se vyčerpaní a bez vody snažili rychle dostat dolů, než přijde tma. Naprosto vyřízení s bolavýma nohama a vyschlými ústy jsme dorazili do hostelu, dali rychlou večeři a nastavili budíka na další den.

Konečně doma, v Dongobeshi. Uvítání od dětí sice neproběhlo úplně podle mých představ, ale jak jsem později zjistila, styděli se nás vítat před učiteli, ještě že si to pak vyžehlili při naší návštěvě na hostelu. V Dongobeshi jsme strávili asi čtyři dny, během nichž si Vítek okusil prohlídku v místní nemocnici. Naštěstí mu po dvou dalších dnech horečky ustoupili a zvládl alespoň jednu menší procházku po okolí a výlet do Yaeda Chini. Kvůli počasí jsem se oprávněně bála, že někde po cestě zapadneme a ke křovákům, pro které jsme vezli pytel kukuřice, vůbec nedorazíme. Naštěstí jsme cestu zvládli a dorazili ke slaměným chýším. Muži byli zrovna na lovu a ženy nás ochotně pustili na prohlídku jejich skromného příbytku. Po marných pokusech o hod oštěpem na cíl jsme usoudili, že z nás lovci nebudou a vydali jsme se zpět. 

To už jsme ale nezvládli tak hladce a po cestě skutečně zapadli. Asi hodinu jsme se snažili neúspěšné vyprostit auto, až to nakonec povolilo a my se dostali z řečiště zpět na cestu. Cestou domů jsme ještě vylezli na baobab a pak už frčeli zpět do naší vesnice.Zbývalo nám posledních 5 společných dní a my se proto museli vydat na závěrečný úsek naší cesty po Tanzanii.

Přes Arushu jsme přejeli do Marangy, která je známá mnohými vodopády na říčkách tekoucích přímo z hory Kilimanjaro. Jakmile jsme vystoupili z malého autobusu daladala, slétli se na nás místní průvodci jak mouchy na lep. Nepomohlo ani jasné vysvětlení, že chceme být sami. Jeden se nás stále držel a snažil se nám ukázat cestu. Vyrazili jsme podle směrovek po silnici vzhůru a i přes protesty „našeho průvodce“ zabočili k vodopádu slibující swimming pool. „Sedm dolarů za každého“, zněla první suma, o kterou nás požádal „recepční“ daného vodopádu. To ani náhodou. Chvíli jsme se dohadovali o ceně a nakonec i s trochou pomoci našeho průvodce ukecali cenu na jednoho na jeden a půl dolaru – to už bylo snesitelné. Kdybychom vodopád viděli dříve, než jsme zaplatili, byli bychom ochotni dát i víc. Nikde nikdo, jen krásná laguna pod vodopádem a možnost skákání z útesů, kterou zejména Vítek uvítal. Náš průvodce brzy zjistil, že se asi už nikam moc nepohneme a tak nás bez rozloučení opustil. My si vybalili svých pět švestek a užívali si slunečného dne. Postupně se k nám připojilo ještě několik místních kluků přicházivších si vyprat své oblečení a při čekání na jeho uschnutí si s námi zaskákat. Ani se nám nechtělo odcházet, ale měli jsme v plánu navštívit ještě další vodopád a podzemní jeskyně.

Vyrazili jsme po proudu řeky a doufali, že dojdeme k vodopádu. Poté jsme zvolili cestu, která nás směrovala k „big waterfall“ a opět narazili na „výběrčí daní“ a stejně vysokou cenu. Tentokrát jsme však odmítli platit, vrátili se do koryta řeky a po kamenech skákali k vodopádu. Bohužel nás zahlédl asi jeden z vodopádových hlídačů a s křikem nás začal vyhánět. No co, náš vodopád jsme už našli a řádně si ho užili. Po cestě zpět jsme ještě navštívili jeskyně, ve kterých se údajně schovávali obyvatelé kmene Chagga při bojích s Barbary a vyrazili s krosnami na zádech na návštěvu k Lili.

Další den jsme se hned po ránu vydali k „Maji moto“ (hot springs, tedy horké prameny) na půli cestě do Moshi. Cestu jsme si zpestřili najmutím bajaji, neboli trojkolky, která nás dovezla až k průzračným lagunám ke koupání. Tak čistou a nezkalenou vodu jsem snad ještě nikdy neviděla. 

Nemohla jsem se nabažit podvodních pohledů, ani rybiček okusujících špínu na mých nohách. Z původně plánované hodinové pauzy jsme na místě zůstali asi tři hodiny. Taková nádhera. Po cestě zpět jsme se zastavili v tradiční masajské vesničce, kde jsme rozdali zbytky žvýkaček a bonbónů.

Předposlední den jsme měli v plánu návštěvu národního parku Tarangire. Bohužel se nám nepodařilo sehnat více lidí do auta, a tak jsme si jeli jak milionáři jen ve dvou v autě pro osm lidí. Pokud chcete vidět slona, vydejte se do Tarangire. A neviděli jsme jen jednoho, ale desítky, stovky, možná i tisíce slonů všude okolo nás. Lvi jsme bohužel zastihli jen v dálce, ale ty slony jsme měli téměř na dosah. Bylo úžasné pozorovat několika tunové kolosy, pochodující kolem nás, slůňata rochňající se ve vodě, nebo celou sloní rodinku pospolu. 

Park jsme opouštěli až v pozdním odpoledni plní zážitků. Poslední den jsme se setkali se zbytkem naší „party“, tedy s Lili, Michalem, Ankou a nově příchozí Zuzkou a Markem. Udělali jsme pár posledních nákupů na masaj marketu, vylezli na věž hotelu a společně pak kouřili vodní dýmku v místním podniku. Večer jsme zakončili na jedné „wazungu party“ odkud jsme odcházeli kolem druhé ranní s tím, že v šest musí Víťa vstát na autobus. Našemu dojemnému loučení se všichni místní smáli – přeci jen to není ani v Arushi zvykem, dát někomu na veřejnosti pusu, nebo se objímat s někým opačného pohlaví. Ale musí se přeci naučit i trochu té naší kultury. Tak mi Vítek odjel a já zůstala zas na další dva a půl měsíce sama a opuštěná. Ještě, že tu mám tu Anku s Michalem a našich asi 400 nejúžasnějších dětiček. 

Denda

Pokud byste si chtéli prohlédnout všechny fotky z naší super dovči, můžete se podívat přímo zde.