Discovering of Arusha

Opravdu musíme do Arushe? Ptali jsme se sami sebe…Arushu totiž neměl nikdo z nás rád a proto kdykoliv jsme se v ní ocitli při našem cestování, snažili jsme se ji co nejrychleji opustit. Lidé zde jsou otravní, pořád nám něco vnucují a vůbec, zlatý Dongobesh.

Zásoby peněz nám však pomalu docházely a nejbližší bankomat akceptující VISA kartu v Haydom nefungoval. Co naplat, musíme podstoupit téměř devítihodinovou cestu přecpaným autobusem bez klimatizace, abychom dorazili do velkoměsta. Tentokrát jsme si ale řekli, že neodjedeme, dokud v Arushi nenajdeme alespoň jedno místo, kvůli kterému se tam budeme rádi vracet…a tak začalo naše objevování.

Po příjezdu jsme celí polámaní dorazili do našeho hostelu – cena za pokoj se dvěma postelema stojí jen 10000 TSh, tedy cca 125 Kč a navíc se nestarají o to, kolik lidí spí na jedné posteli. Večer jsme se vydali jen k bankomatu a na menší nákup do Nakumatu, večeři si dali v protější restauraci a celý večer si pak užívali rychlého internetu a tím možnosti se po dlouhé době spojit přes Skype s našimi nejbližšími (i kamera nám fungovala).

Druhý den jsme ráno nejprve dali stahovat filmy a pak se vydali hledat krásy Arushe. Listopad se asi neřadí mezi turistické špičky a proto se ani na ulici nepotuluje tolik otravných prodavačů klobouků, slovníků a všemožných suvenýrů, kteří by na nás dělali nálety, dokud by nás neobrali o všechny naše úspory. V poklidu jsme tedy došli se zastávkou v místním mikro parčíku až k masajskému marketu a k našemu překvapení nebyla ani zde téměř žádná bílá noha. Začali jsme procházet obchůdky a postupně utrácet desetitisíce shillingů. Mám ale pocit, že ceny byly tentokrát příznivější, než v období velkých prázdnin, a nebylo ani moc složité je dále smlouvat – myslím, že se v tom všichni, nebo alespoň já, neustále zdokonalujeme. Okolo páté hodiny už nám ale všem začalo škrundat v bříškách a proto jsme se vydali hledat něco dobrého k snědku. Marně jsme hledali restaurant Pizza Arusha - vše špatné je ale k něčemu dobré a my tak objevili restauraci s pečenýma kuřátkama jen kousek od našeho hostelu. Nedokážu ani říct, jaká slast to pro nás byla, mít po více než čtvrt roce v ruce zas pořádný kus řádně propečeného masíčka. Kuře padlo a my si dali předsevzetí, že další den tam zajdeme znovu – nebudeme však šetřit, ale dáme si to kuře každý sám.

Pátek, a tedy poslední celý den strávený v Arushi jsme začali opět dobrou snídaní. Po cestě na masaj market se nám podařilo nakoupit kabely ke školním počítačům, lahev vína na večer, čokoládky pro děti, výborné ananasy a Michal neodolal místnímu naháněči a stoupnul si na váhu, aby zjistil, že zhubnul téměř 15 kg (my jsme si na to s Ankou netroufly). Po cestě jsme ještě na chvíli zalezli na místní hřbitov, kde jsme obdivovali staré elegantní náhrobní kameny poseté fialovými kvítky. Na samotném marketu jsme dnes netrávili tolik času, protože nás zpět domů táhla vidina pečených kuřat. Jak jsme řekli, tak jsme udělali a v muslimské restauraci si objednali 3 pečená kuřátka a troje hranolky – ano, já si připadala trošku nenasytně a hloupě, ale když tak dlouho nemáte kousek dobrého masa tak prostě neodoláte. Anka s Michalem se činili a celou porci skutečně spořádali, já si musela alespoň pár kousků odnést na později. Aby nám trochu vytrávilo, tak jsme se vydali na večerní procházku směrem k Nakumatu, kde jsme si koupili nanuky a sedli si na obrubník, abychom si užili poklidný večer. Z nedaleké restaurace k nám doléhala docela příjemná muzika a začalo se zde scházet čím dál víc lidí. Neodolali jsme tedy a zašli se podívat, co že se to děje. Restaurace byla spíš takový klub zaměřený na wazungu, tedy bělochy (ale černochů tu byla i tak převaha), ve které se zvučilo na plánovaný koncert. Z plánované půl hodinky jsme se vraceli až kolem druhé ranní zpět do našeho hostelu. Party to byla vydařená, konečně jsme si všichni zatrsali a vyřádili se. Trochu nám zatrnulo, když jsme na dveřích hostelu objevili zámek. Chvíli jsme se snažili dobouchat, ale pak zjistili, že zámek není zamčený. Někdo padl do postele a já zahnala svůj noční hlad zbytky kuřátka a pak doháněla zanedbané telefonáty na Skypu. Do postele jsem se dostala kolem páté ranní, abych si užila alespoň dvě hodiny spánku před zpáteční cestou do Dongobeshe. Cíl naší cesty byl naplněn, v Arushi se nám začalo líbit.

Denda