Lukhumanda, náboženství a fanatismus

Poznámka: Tento článek popisuje křesťanské rituály z pohledu ateisty a mohl by se proto dotknout některých věřících křesťanů.

Lukhumanda je vesnice, do které ještě nedorazily vymoženosti typu elektrického vedení, internetového připojení a mobilního signálu (ten je možné zachytit pouze na vrcholcích okolních kopečků). Přesto, nebo možná právě proto, působí vesnice neskutečně malebně a nelze si ji nezamilovat.

Do Lukhumandy jsme dorazili ve čtvrtek odpoledne a po obědě byli přizvání na místní střední školu, ve které vedl John, Judithin tatínek, kázání. Zde je asi vhodné napsat něco o  náboženských poměrech v Tanzanii. Pokud bychom vzali v potaz celou zemi, ve které žije asi 45 milionů obyvatel, křesťanství vyznává téměř jedna třetina. Dále jsou tu ve velkém měřítku muslimové (druhá třetina obyvatel žijící převážně u  pobřeží), a v menším pak hinduisté či budhisté. Nesmíme opomenout ani „tradiční“ náboženství, kterému podléhají zejména kmeny žijící v buších. Jak to tedy vypadá konkrétně v oblasti, ve které se nacházíme? Většina obyvatel jsou tu zakořenění křesťané. Není se čemu divit, děti, bydlící na hostelu mají pravidelné „religion lessons“, při kterých čtou Bibli a rozebírají jednotlivé obrazy a zjevení. Každou neděli pak samozřejmě všichni chodí do kostela a velmi rádi se veřejně modlí. Jejich modlitby však nespočívají v tichém přeříkání „Otče náš“, nýbrž v hlasitém vyznání, které zní spíše jako smršť sprostých nadávek. Tento typ modlení je často silným zážitkem i pro věřící z evropských států. Každopádně si pro představu můžete pustit ukázku v sekci videí (nebo zde).

Program INVYT vznikl pod záštitou Slezské diakonie a Farního sboru v Třinci  a já byla již před odjezdem upozorňována na působení v silně křesťanském prostředí. Jako jediná ze tří dobrovolníků totiž nevěřím v Boha. Doma sice slavíme křesťanské události ve smyslu Vánoc a Velikonoc, avšak ve skutečnosti nejde ani tak o skutečné opěvování narození a úmrtí Ježíše Krista, jako spíš o  kulturně-komerční oslavy svátků. Já věřím v sebe, věřím v energie, v živly a vědu. Zároveň mám pocit, že tu existuje něco víc, nad rozum našeho chápání, nějaké nadpřirozeno, které však, alespoň v mé mysli, rozhodně nemá podobu Boha, či jeho syna Ježíše. Během svého pobytu v Turecku jsem měla možnost žít v komunitě muslimů a během ročního pobytu v Anglii si vyslechla mnoho příběhů od katolicky založeného Joeho. S žádným náboženstvím jsem proto neměla problém a myslela si, že už jsem na všechno připravená.

Zpočátku jsem byla poněkud zaskočena způsobem, jakým se tu lidé modlí, ale proti gustu žádný dišputát. Převrat ve mně ale nastal právě při návštěvě střední školy v Lukhumandě. Proč se vlastně celá tato crusade pořádala? Jednalo se o  to, že prý mají ve vesnici a tudíž i ve škole žáky posedlé zlými duchy, kterých se musí zbavit. Stala jsem se tam svědkem vymítání duchů a měla jsem z toho opravdu prazvláštní, spíše hodně negativní pocity. Během dlouhých modliteb jedna ze studentek omdlela, přičemž na ni byl hozen šál a dívka byla modlitebními výkřiky probrána k vědomí. Druhá holčina se však dostala do úplného transu. Křičela a brečela a vypadalo to, jako kdyby dostala epileptický záchvat. Reakce místních pastorů tkvěla v dalším přísunu modliteb. Dívka se však nadále svíjela, až ji ve čtyřech lidech odtáhli do uzavřené třídy, odkud se ještě další hodinu a   půl střídavě ozýval křik dívky a kněží, pláč a zase křik. Musím říct, že to byl hodně silný zážitek a doteď nevím co si o tom myslet. Byla jsem z toho docela v šoku. Co mě ale překvapilo ještě víc, bylo, že po tomto šíleném představení přišli za Johnem dva kluci, kteří se na základě zhlédnutého dramatu rozhodli přejít na křesťanskou víru. „Proboha, co je k tomuhle rozhodnutí vede“, pomyslím si...

Nerada bych ale někoho odrazovala od návštěvy vesničky Lukhumanda, protože, jak jsem již řekla, je to nádherné místo s výhledem na tyčící se královnu Mt. Hanang. 

Lidé tu jsou milí a velmi (často až moc) pohostinní, a tak se vám pak stane, že máte každý den tři večere, které by bylo velmi neslušné odmítnout :) Nakonec jsme zde zvládli i supervizi se Zuzkou, i  když pravda, v lehce bojových podmínkách.

Denda

Pro zobrazení fotografií z cesty klikněte zde.