Hlavně nic neplánovat
Stejně jako českým žáčkům, i těm africkým začala škola (dokonce ještě o pár dní dříve). Chtěli jsme se zapojit do tvorby rozvrhů, avšak sedět na svahilské učitelské poradě nemělo moc smysl (navíc se tam neřešily rozvrhy, ale pouze jednotlivé předměty a jejich vyučující).
Kompletní rozvrhy tu pak sám vytvářel pouze akademik pro vzdělání. Vymyslet hned napoprvé kvalitní rozvrh pro 6 tříd a 3 třídy přípravné tak, aby se učitelům nekryly žádné hodiny, je poměrně náročný úkol. Pokud do vás ale navíc nějací „wazungu“ (rozumějte běloši) neustále hustí, že v odpoledních hodinách můžete vyučovat jen předměty jako vocational skills, personal development and sport a ICT, pak je to úkol skutečně nadlidský. V prvním týdnu se proto musel rozvrh hned několikrát předělávat - v podstatě to ale až tak nevadilo, jelikož většina dětí stejně ve škole ještě nebyla.
Problém jsme s tím měli snad jen my, jakožto „non-africans“, protože jsme si pořád ještě nezvykli na to, že se nemá nic plánovat předem a že co je napsané stejně většinou neplatí. Několikrát se mi tak stalo, že jsem se na popud některého z učitelů připravovala na hodinu, která stejně nakonec nebyla. No nic, hakuna matata aneb nesmíme se zabývat malichernostmi.
První týden tedy pominul, změny v rozvrhu se (snad) ustálily a my začali vymýšlet, kde se můžeme angažovat. Za mnou přišli hned dva učitelé. Jeden s žádostí, zda mu můžu občas pomoc s výukou angličtiny v pre-unity class – z čehož se postupně klube příprava každodenní výuky této třídy, a druhý, kterému jsem slíbila pomoc s výukou ICT ve 4. a 6. třídě. Paráda. V šestce už probrali MS-Word a nyní se vrháme na Excel. Přemítám v hlavě, co všechno jsme se učili a jakým způsobem a připravuji si výukové materiály. Trochu se zarazím, když se podívám do učebnice, podle které se ale ICT vyučuje. „Toto je Tool Bar, toto je Scroll Bar, toto je Menu Bar,,…“ (zkrátka nepotřebné věci). Děti se zde učí teoreticky nazpaměť části jednotlivých programů, aniž by se dostali k tomu si daný program vyzkoušet. Jednou za týden zde prý probíhá praktické vyučování, ovšem v tom smyslu, že se 30 - 40 dětí podělí o 5 počítačů, přičemž počítač ovládají jen ti nejzdatnější (a ti, co by to potřebovali nejvíc, se k němu vůbec nedostanou).
Po každodenních promluvách se mi nakonec podařilo akademika přesvědčit o realizaci půlených hodin. Učitel si nechá polovinu třídy, se kterou bude mít teoretickou hodinu, já si vezmu druhou polovinu na praxi a příště si děti „vyměníme“. Konečně krok vpřed, myslela jsem si. Dohoda s učitelem skutečně platila. Když však neselže lidský faktor, selže elektronika a tak jsme první hodinu strávili spouštěním počítačů. Čtyři z pěti počítačů je na Afriku, myslím si, dobrý výsledek. No což, začneme až zítra. Další den však pro změnu nešla elektřina a den na to byla počítačová učebna obsazená.
Teprve po dvou týdnech výuky se nám podařilo dostat do učebny, zprovoznit počítače a dokonce i elektrický proud nám vycházel vstříc. Sice byla neděle, ale děti ochotně přišly do školy, aby se něco přiučily. Z plánované jedné vyučovací hodiny jsme odcházeli téměř po třech hodinách intenzivní práce. Plánované aktivity jsme samozřejmě nestihli, ale jedna ze čtyř je pořád lepší než nic. V úterý se měla konečně konat regulérní půlená hodina. Bohužel, i tentokrát jsme narazili. Ve škole totiž připadá jedna učebna na jednu třídu a to včetně té počítačové. Půlená hodina tedy vypadala tak, že polovina třídy sledovala, co se děje na počítačích a na promítacím plátně, zatímco druhá polovina třídy byla otočena k tabuli a psala kontrolní test.
Naším úkolem je zkrátka naučit se pracovat „v polních podmínkách“ a pokusit se zvýšit efektivitu práce.
Denda