Africká láska

Když se řekne „Afrika“, spousta si lidí krom oblíbených safari a obrovských baobů představí rozvětvenou rodinu, která hraje zásadní roli v životě všech jednotlivců. Bohužel není vše takové, jak se na první pohled zdá. Opravdu je zde běžné mít velkou rodinu, ve které je i více než deset sourozenců a k tomu si přibírat další sirotky, ovšem vztahy v rodinách trochu změnily můj pohled na africký život. Odloučení muže a ženy zde není nic neobvyklého - a tím nemyslím nějaké krátkodobé, ale takové, kdy muž pracuje celý život v jiném městě, jiném státu a svou rodinu jezdí navštěvovat jen třikrát do roka během prázdnin. Pokud se páru poštěstí, že spolu mohou žít na jednom místě, vypadá to tak, že muž do večera pracuje a žena se stará o domácnost - často se tu stane, že sám otec nedokáže odpovědět na otázku, kolik má dětí, či jak se jeho děti jmenují.

Celkově mají africké vztahy odlišný charakter od těch, na které jsme zvyklí. To, že se dva dospělí muži, či dvě ženy drží za ruce a objímají při cestě městem je naprosto běžné, avšak že by manžel objal svoji manželku? Chytil ji za ruku, či letmo políbil? To je zde naprosté tabu. Jakékoli něžnosti, či projevy úcty, respektu a náklonosti se zde na veřejnosti nekonají, a obávám se, že ve většině případů se nekonají ani za zavřenými dveřmi rodinného domu.

Jak tu vlastně probíhají námluvy? Většinou si muž na nějaké veřejné sešlosti vyhlídne ženu, která se mu líbí. Poté za ní zajde a po lehké konverzaci si vymění číslo. Po pár zprávách už komunikují o společné budoucnosti. Během 1-3 měsíců proběhne žádost o ruku, vykoupení slečny od jejích rodičů a svatba. Žádné romantické procházky, žádné letmé doteky, žádné polibky a zamilované pohledy. Vše zde probíhá na vysoce formální a povrchní úrovni.

Často jsme o tom se zdejšími muži i ženami diskutovali a přemýšleli, jak tu lidi bez lásky a hlubokých citů mohou být šťastní. Jak je vůbec možné, že se u nich tyto emoce neprojevují… Postupem času jsme snad našli odpověď. V lidech jsou potlačovány jejich city již od dětství. Pokud netrpíte nějakou strašlivou nemocí, máte střechu nad hlavou a plný žaludek, tak si nemáte na co stěžovat. Plakat je špatné a dávat najevo své pocity též, protože vyjadřují vaší slabost a ostatní by jich mohli zneužít. Děti v sobě musí dusit bolest i stesk po rodičích, protože se tu učí, že „feelings are bad“ (pocity jsou špatné). S rostoucím věkem se tak děti učí neprojevovat vlastní city a celkově o pocitech nepřemýšlet a nemluvit, tím ale ztrácejí i schopnost empatie. Místní dospělí ani děti nedokážou přemýšlet o  tom, co svým chováním způsobí někomu jinému a chovají se proto často bezohledně. Z tohoto stylu života pak vychází i další problém, a tím je neschopnost běžné komunikace.  Děti (ani dospělí) nejsou zvyklí předávat informace, které mají. Často tyto situace vyvrcholí v mnohá nedorozumění, nutné změny či rušení plánů na poslední chvíli a ztrátu času. Místní nad tím však jen mávnou rukou a řeknou „hakuna matata“.

Denda