Mwanza a lake Victoria

Viktoriino jezero mě lákalo už delší dobu a tak jsem se rozhodla, že k jeho návštěvě využiji probíhající prázdniny. Už to skoro vypadalo, že pojedu sama (jelikož Anka s Michalem plánovali strávit celé prázdniny zapikaní v Dongobeshi) a na místě se potkám s Davidem – klukem, kterého jsem náhodou poznala přes internet (když jsem zoufale hledala společníka na cesty Tanzánií), když Anka dostala rozum a rozhodla se taky poznat alespoň kousek téhle obrovské země a připojit se ke mně.

Jako dobrovolníci si nemůžeme moc vyhazovat z kopýtka a tak byl CouchSurfing docela jasná volba. Dostala jsem hned několik pozitivních odpovědí a tak jsme se rozhodly, že 3 dny strávíme na jednom a další 2 na druhém místě. Prvním naším hostitelem byl Ernest, který pro nás ochotně zajel do města poté, co jsme po třináctihodinové jízdě autobusem nestihly vystoupit na správné zastávce. Ernest bydlel na okraji města se svými třemi syny (manželka přes týden pracovala v nemocnici ve vedlejším městě) a hospodyní v baráčku postaveném mezi skalkami. Tohle obydlí jak mě, tak Anku opravdu fascinovalo. Ernest celý dům stavěl sám a bylo překrásné sledovat, jak skály tvoří interiér celého domu. Pro jeho kluky to byl učiněný ráj.

Ráno prvního dne nás probudilo bubnování deště na parapet okna. S velkým úsilím jsme vstaly, abychom vymyslely plány na dnešní den. Ernest musel jet na celé dopoledne do práce a tak jsme přijaly nabídku dvou nejmenších špuntů (5 a 8 let) na prohlídku okolí. Než jsme všichni vyrazili na výlet, navštívili jsme jejich dědečka, kterému jsme s Ankou lámanou anglicko-svahilštinou vysvětlovaly, odkud že to vlastně pocházíme. Poté jsme se s našimi průvodci vydali do „víru vesnice“. Neopomněli jsme si nakoupit nanuky na cestu (alespoň pro kluky) ani se, seznámit s opičkou jménem Ali. 

Dále jsme pokračovali do zdejšího kampusu. To jsou koleje? Udivovala jsem se u zamřížovaného domu připomínající obydlí lidí v Osvětimi. Studenti si však na nic nestěžovali a v poklidu posedávali ve venkovní menze. 

Na tržišti jsme pak koupili ananas a kokos a vrátili se domů. Navečer nás Ernest vzal na vyjížďku k jezeru (jednalo se o restauraci u jezera), kde jsme společně pozorovali na noc vyjíždějící rybáře.

Druhý den nás již nevzbudil déšť ale dva raubíři skákající po naší posteli. Dopoledne jsme si s Ankou zařídily po svém na nedalekých skalách a odpoledne se s Ernestem vydali splnit Ančin sen a naplnit tak cíl celého výletu – tedy dát si někde výbornou čerstvou rybu. Ačkoli je Mwanza město na pobřeží obrovského jezera, bylo značně složité v odpoledních hodinách rybu sehnat. Většinu ryb, co rybáři uloví, totiž buď sami sní, nebo ihned zamrazí a exportují do celé Tanzánie, i dál. Nakonec jsme však uspěli a ukořistili dvě lahodné ryby tilapia. Poté jsme si prohlédli přístaviště, nebo lépe řečeno přístav rybářů, kde jsme smrady málem omdleli a raději pokračovali na nedalekou pláž okusit alespoň bosýma nohama neznámou vodu lake Victoria.

Vyzuli jsme se a hned si to pochodovali neznámou vodou. Stačilo se jen na chvíli a zastavit a zděšením jsem v jezeře málem skončila celá. Zvlněnou hladinou si to přímo ke mně mířil dlouhý černý had. Ještě že jsem ho spatřila včas a stihla uskočit (když byl asi tak 15 cm daleko). Později jsem se dozvěděla, že v případě uštknutí tímto hadem by mi zbývalo necelých 5 minut života:-/. No co, vydala jsem se tedy pozorovat o kus dál ve vodě skotačící děti a ani příhoda s hadem mě nezastavila před lákadlem přidat se k nim a vykoupat se. Než jsem však vyrobila vhodný oděv (kalhotky, tílko a Ančina kanga), děti byly z vody venku a já šla plavat sama. Po chvíli se ke mně připojili dva kluci, schovaní za zátokou, a když ostatní děcka viděla, že nekoušu, vrhla se zpět do vody a začala po mně stříkat vodu. Blbli jsme asi půl hodiny, než mi v rukou přistálo tříleté batole, které jsem se pokoušela naučit plavat. 

Začalo se stmívat a s tím nadešel čas opustit dětské radovánky a vydat se domů na večeři. Po cestě jsme ještě byli svědky řešení srážky dvou daladala (veřejná doprava). I přesto, že se do daladala určené pro 10 lidí, vejde až 30 pasažérů, bylo okolo těchto dvou mikrobusů zhruba 100-150 lidí kteří se vzájemně překřikovali o to, jak se nehoda vlastně přihodila – chudák malý bezradný policajt uprostřed.

Další den následovalo smutné loučení s naší rodinkou a zejména klučíky, kteří nejprve vyváděli a pak se se slzičkami v očích běželi schovat. My se s Ankou skoro celý den poflakovaly po městě a navečer se sešly s další CouchSurferkou Fety. Tuhle dívku jsme si vybraly zejména proto, že se nejednalo o tanzanskou příslušnici, ale o Asiatku z Bornea, která se pobláznila do zdejšího kluka natolik, že kvůli němu opustila svou rodinu a přestěhovala se do Tanzanie. Alespoň tak nám to Fety vyprávěla.

Náš poslední den jsme se s Ankou opět vydaly do města – tentokrát však cíleně k turistickým trhákům, mezi které patří zejména tzv. „dancing rocks“. Tyto kameny jsou skutečně fascinující. Mrzelo nás jen, že přístup k nim byl omezen zábradlím s cedulí hlásající statisícovou pokutu při jeho překročení. Přesto, že se skupinka místních válela na trávníku za cedulí, my, jako wazungu jsme to neriskovaly. Přeci jen tu pro nás platí jiné zákony, než pro zdejší obyvatele. 

Pokračovaly jsme dál milionářskou čtvrtí, až se k nám připojil jeden z místních mladíků. Ze začátku byl trochu protivný, ale po chvíli jsme se s ním docela skamarádily. Povídal, že se snaží pomáhat místním dětem ulice (kterých je tu požehnaně) a snaží se jim dopřát alespoň základní vzdělání. Ukázal nám místní rybáře a vzal na parádní západ slunce na místní skály. S pivem v ruce jsme pak společně pozorovali tu nádheru z rudé koule zapadající za ostrůvky. 

Večer nás ještě protáhl chudinskou čtvrtí, ve které neplatí žádné zákony (a ani policie si tam netroufne), a na ochutnávku místního vína (v podstatě pálenky). Večer jsme pak strávily krájením chilli papriček na večeři, po kterém nás ještě tři dny pálily ruce, a hraním asijských songů s Fetinými přáteli. Poslední, co nás čekalo, byl nelehký úkol v ukořistění míst v již plném autobuse. Ještě, že má Fetin manžel takové konexe.

Pro zhlédnutí více fotek přejděte sem.

Denda