Předvánoční shon a africké Vánoce

27.12.2015 11:18

Rovnou z Mwanzy jsme s Ankou mířily do Arushe, kde jsme se měly sejít s Michalem, a společně s naším ředitelem Martinem uspořádat třídenní mid-term seminar. v sobotu 19. prosince jsme tedy navečer přijely s vidinou, že od neděle do úterý proběhne seminář, a my 23. pojedeme domů připravovat štědrovečerní večeři, balit dárky, najít a ozdobit stromeček a podobné radosti spojené s Vánocemi. Když jsme však dorazily na místo určení, čekalo nás nemilé překvapení. Martin odjel na víkend pryč. No paráda, tak holt budeme muset seminář trochu zkrátit.

Vineard Church

Volnou neděli jsme, už společně s Michalem a Američankou Lili, strávili ve Vineard Church (neboli v kostele, založeném americkými misionáři), u bazénu zdejšího nejprestižnějšího hotelu a dále jsme ji využili k nákupům chybějících dárků pro všechny naše dětičky i pro nás navzájem. Vánoční nálada se však kupodivu stále nedostavovala. Ve městě nebyly vidět davy lidí mířící v panice na rychlo-nákupy, náměstí nebylo provoněno svařákem, medovinou a trdelníkem, a místo poletujících sloček pražilo letní slunce. Jediné co připomínalo nadcházející příchod Ježíška byl kýčovitý Santa Claus v Nakumatu (zdejší široko daleko jediný velký wazungu supermarket), umělý stromeček v Arusha hotelu, barevná světýlka na některých stáncích se zeleninou a všude znějící písnička „Jingle bells“

"Vánoční pohoda"

V pondělí jsme přemýšleli o malém výletu na kráter poblíž Arushe, ale když Martin volal že „už jede“, výlet jsme zrušili a čekali na něj při šálku horké čokolády, kávy, sušenkách, hamburgeru atd. Zkrátka, čekali jsme na něj celý den, až jsme to v jedenáct večer zabalili a šli spát. 

V úterý brzy ráno nám Martin s Peterem udělal budíček a nechápal naše rozčarování – vždyť jsme na něj čekali „jen“ asi 60 hodin (to už je i pro Afričany silný kafe). Náš seminář tedy začal spíše hádkou než příjemným posezením, do které Martin přisadil ještě tím, že trval na plánovaném třídenním trvání semináře, což by znamenalo strávit Vánoce pracovně v Arushi. Brzy ale pochopil, že tudy cesta neveda, a přistoupil na rozdělení semináře na 3 různé dny -  pouze ten první bude v Arushi. Postupně jsme se tedy všichni uklidnili a zahájili seminář, z kterého se nakonec stala docela příjemná otevřená debata.

Jak jsme však s Ankou řekly, 23. ráno jsme se sbalily a vydaly do Dongobeshe s tím, že Martin, Peter a Michal pojedou pozdějším autobusem, aby stihli ještě něco zařídit (samozřejmě přijeli do Dongobeshe až po půlnoci). Když jsme dorazily, zjistily jsme, jaké ingredience nám chybí do bramborového salátu a odložili jeho přípravu na další den. Do balení dárků jsme se ale pustily při znění českých vánočních koled.

Štědrý den začal dopoledním pokračováním v našem semináři a poté sháněním vánočního stromečku. Chudák Johny vyslyšel naše přání a šplhal po stromě, aby nám uřezal ty nejlepší větvičky, pak už stačilo jen vyrobit společně s dětma pár ozdob, rozsvítit světýlka a vánoční stromeček byl na světě. 

Vánoční stromeček na česko-africký styl

Já se pustila do bramborového salátu, Anka mezitím vařila hrachovku a společně s Michalem jsme obalovali květák, místo masových řízků. Konečně bylo prostřeno a celá rodina usedla „ke stolu“. Zazpívali jsme si pár koled a pustili se do jídla. Bohužel, naše česká kuchyně, zejména u těch nejmenších, příliš nezabodovala – přesto, že nám velice chutnalo. Děcka se nejprve snažila alespoň něco sníst, ale moc jim to nešlo, až se malý Elifuraha rozplakal z toho, že mu to nechutná. Naopak Robina si asi třikrát přidala hrachovku a dvakrát bramborový salát, za což však zaplatila nocí strávenou na záchodě. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav, jiné chutě, jiný žaludek (asi proto jim chutná tasteless ugali).

Před rozbalováním dárečků jsme všem představili alespoň jeden z českých zvyků ve formě krájení jablíčka – nádhernou hvězdičkou se Martin chlubil celé rodině. Poté už se Elia, Elisha a Elifuraha, jakožto nejmladší zástupci rodiny, vrhli do rozdávání dárečků. Nevím proč, ale od rodičů dostali dárky až další den ve formě nového oblečení do kostela. v Tanzanii se totiž Štědrý večer normálně vlastně ani neslaví, ale slaví se až První svátek vánoční. Na ten, jak jsem řekla, oblékla celá rodina své nejlepší oblečení, vydala se do kostela a navečer připravila hostinu zase pro nás – jak jinak než rýže, pillaw (smažená rýže), fazole a svátečně kousky kuřátka. Tentokrát všem dětem večeře moc chutnala a jen my si vzájemně stěžovali na nedopečené kuře.

Více fotek z de.

Denda