Začátek prázdnin
Přišel srpen a s ním i smutná událost – dětičky nám ze školy a z hostelu odjely domů a my si tu musíme vystačit sami. Co naplat. Nějak to snad půjde. Život tu plyne zvláštním pohodovým tempem.
Alkohol, cigarety, sex (alespoň ten před svatbou), gurmánské večírky či noční party - s tím se tady nesetkáte, a přesto jsou tu lidi spokojení a šťastní – čím to? :-D.. Oproti Evropě mi tu totiž chybí ještě jedna věc a tou je „stres“. Děti se ve škole dokonce učí, že stres je „risk behaviour“, kterému se musí vyhýbat stejně jako koupání v neznámé vodě, nebo strkání prstů do elektrických zásuvek. Nikdo se tu tedy nestresuje. Jdu o dvě hodiny později? „Hamna shida!“ Nepovedl se mi test? „Hakuna matata!“ Vše pěkně „pole, pole“, tedy nespěchat a hlavně ve zdraví a v klidu, vždyť je na všechno dost času. Postupně si tu na africký styl života zvykáme a mě jen děsí, co budu dělat, až se vrátím zpět do uspěchané Evropy. Lepší nemyslet.
Víkend se rozhodneme strávit prozkoumáváním okolí Dongobeshe. Na první výlet se vydáváme s Glori, dcerou ředitele Martina. Kaktusovou alejií, po okraji slunečnicového pole, přes hluboké koryto řeky přímo na kopec. Nějak tak bych popsala naší cestu.
Na vrcholu malého kopce si vychutnáváme výhledy do krajiny a vylezeme na všechny malé skalky po cestě. Cestou zpět pozdravíme několik místních lidí žijících ve slaměných chýších a pak už vymýšlíme další výlet.
Na ten nás naláká Silla s Nestorem, kteří s sebou vezmou další dva kamarády, Qamaru a Pascala. Společně se vydáváme nejprve k malé jeskyni a poté přes kopec do vesničky Gidym, kde jsme pozvaní na sodu do obchůdku Pascalovi maminky.
Poté pokračuje dál přes „zelené údolí“, kde ochutnáváme nové exotické ovoce a poprvé zkoušíme oblíbené sugar cane. Ani já, ani Anka však nejsme schopny pozřít tolik cukru najednou a zbytky schováváme pro děti v Dongobeshi.
Domů dorážíme s bolavýma nohama těsně před západem slunce.
Denda